|
|
|
Aktuálne
Časopis Fragment
/ F. R. & G. (fan page)
|
<<
späť na Fragment ročník 1990, číslo 4 Když se řekne
o literárním díle, že jsou to „písačky“, může vzniknout u člověka, který
neví přesně, oč jde, pocit, že pojmenování samo naznačuje druhořadost
textu. Citlivý čtenář po-sledních knih Dominika Tatarky zjistí ovšem
po prvních stránkách, že má v rukou dílo prvořadé, hluboké a protrpěné.
„Písačky“ je prostě autorský understatement, který jinak také odráží
autorovo literární sebevědomí. Tatarka mi před lety při každé návštěvě ukazoval starý kufr plný zpřeházených rukopisů a říkal: Vidíš, tu sú moje písačky. Nemohl té spoušti v kufru říkat knihy nebo rukopisy knih, protože v té době nevěřil, že z nich někdy skutečné knihy budou. A měl pravdu, kdyby nebylo exilových nakladatelství, nikdy by z nich knihy nebyly. Proto tomu říkal písačky; v tom slově je obsa¬žen také hluboký smutek spisovatele, který léta píše v samotě a izolaci, bez naděje, že z rukopisů se stane jednou kniha, vytištěná a svázaná, a také čte¬ná. Tatarka říkal písačky všemu, i těm textům, které potom vyšly v českém překladu pod názvem Sám proti noci. Knihu přeložili manželé Binarovi a já při té příležitosti musím říci, že tito Moraváci provedli s Tatarkovou slovenšti¬nou jakési kouzlo; při čtení jsem ne¬ustále zapomínal na to, že čtu český text, v tajemném podloží jejich překla¬du jsem stále slyšel Tatarkovu sloven-skou dikci. Tak je to tedy s písačkami. Písačky z kufru jsem četl, když autor neměl ještě ani chuť, ani sílu myslet na ně jako na knihy. Ján Mlynářík v exilu připavil knihy k vydáni a posloužil tak velmi autorovi i slovenské literatuře. Vzpomínám si však zřetelně na to, že jsem už při čteni opravovaných a upra¬covaných stránek původních rukopisů ani na okamžik nepochyboval o tom, že jsem v té chvíli čtenářem velké literatu¬ry. Tatarkovi se přes oficiální izolaci již dostalo vrcholného literárního uznání. Porota složená z českých spisovatelů, o jejichž proslulosti není pochyb, mu jako prvnímu udělila Seifertovu cenu. Tatarka byl často vystaven projevům přátelství a laskavosti na neformálních schůzkách zakázaných spisovatelů. Mladší generace bratislavské inteligence mu projevuje vřelou úctu a obdiv, a ještě se jednou ukáže, jak hluboký vliv na tuto generaci svým uměním a životním postojům měl. Hoši mu přijdou zrýt zahrádku, vymalovat pokoj, přijdou i s dětmi v celém procesí přát mu na Vánoce. Občas se objeví i cizinci. Možná mu někteří svazoví spisovatelé tuto neformální úctu i závidí. Nedávno vyšel ve Francii jeho Démon souhlasu. Jak často se stane slovenskému spisovateli, že je přeložen do světového jazyka? Tatarka by však měl být překládán ještě a ještě. Sami však víme, jak to chodí. Proč by se měl bláznivý svět zajímat o jemné předivo jeho imaginace, o jeho rozechvívající vzpomínky na krásu a vznešenost starého vesničanství, o jeho úvahy o významu obřadnosti, obcování, o již neexistující posvátný vztah k domácím zvířatům, o jeho dobře utajené interpretace Lévi-Strausse, o jeho autostylizaci „karpatského pastiera“ a o jeho vkořenění do pradávných kultur střední Evropy? I podoby lásky mezi mužem a ženou jsou u Tatarky zahaleny náročnou mystikou, jazykovými novotvary, a mají tedy daleko k hard sexu, který jde na odbyt. Takže Tatarka zůstává hlavně pro radost Slovákům a těm Čechům, kteří nejsou líní číst slovensky. V Tatarkově případě je jich naštěstí dost. Hanbou však je, že o Tatarkovi mlčí již bezmála dvacet let slovenská literární historie a literární věda. Jako kdyby tu nebyl. Je to hanba, protože slovenská literatura není tak bohatá na literární zjevy překračující svým významem hranice národního společenství, aby si mohla dovolit nevést Tatarku ve svých účtech. Ještě jí za to jednou bude pořádně stydno. Tatarka si ovšem může za svou vyděděnost do jisté míry sám. Ne však proto, že vedl v šedesátém osmém průvod demonstrantů městem a že vstoupil do chartovního společenství. I jiní slovenští spisovatelé mají za sebou těžké hříchy. Tatarka je však příliš jiný. Je jako málokdo ze slovenských spisovatelů zakořeněn ve slovenskosti, v tradici a v jakémsi až pralidovém pojetí světa. Tatarka ovšem toto zakořenění vyzvedl do evropské kulturní roviny, přisvojíl si je jako přednost, a ne omezenost. Nikdy netrpěl pocitem malosti, spokojenosti s prostorem malého národa, přesahoval, cítil se s kýmkoliv jako rovný s rovným, svou slovenskost představoval jako vklad do širších kulturních souvislostí, a to nejen v literatuře, ale i v celém národním bytí. A při tom všem jsem za celou tu dobu, co ho znám, neobjavil v jeho nitru ani náznak nějakého obranného nacionalismu. Dodnes jsem nepochopil, jak mohli právě jeho obvinit v padesátých letech z buřžoázního nacionalismu. Tatarka mluví o nacionálnosti s bezprostředností občana zabydleného bezpečně ve světových kulturách. Říká třeba: Vieš ten Poliak, Wojtyla...; nebo: hľa, aké krásné chassidské oči má táto Židovka..., nebo: pozři, tento Čech, kníže Václav (o Havlovi)... Tatarka mluví o národech, jako by se osobně těšil z rozmanitosti světa. Tato zabydlenost přinejmenším v Evropě je dnes řídká, a proto Tatarka vybočuje z houfu. Zde tkví podle mého i příčina jeho tíživého pocitu osamocenosti. Není to pocit nového data, sahá až do začátků padesátých let. Ač z prostředí slovensky nejtypičtějšího z tradičně katolického vesničanství, byl Tatarka svým vnitřním ustrojením, svou zkušeností z pražských studií a z pařížského pobytu snad nejzřetelněji ze slovenských spisovatelů své generace „vržen do světa“ ve starém existenciálním smyslu. A snad také nejradikálnější svou zkušenost zpracoval. Osamocenost tohoto spisovatele není dána jen politicky, je to solitérství stejného druhu, které známe z osudu jiných významných spisovatelů. Jenže na Slovensku a u člověka, který je umělcem obcování mezi lidmi, chutná hořčeji. Tatarka je vyčerpávající společník, nedovede tlachat, míří v rozhovoru vždy ke kořenům bytí, nezajímají ho recepty na dobrá jídla, ve skutečnosti ho nezajímá ani politika v tom smyslu, jak se o ní dnes běžně klepaří. Nehodí se prostě pro klub spisovatelů a nikdy se nehodil do úlohy státního spisovatele. Všechny pokusy vnutiť mu tuto úlohu skončily katastrofálně, pro Tatarku. Dnes mu vnucují nové vydání Farské republiky, jediné Tatarkovy prózy, která je poznamenána dobovou důvěrou v příběhy „typických hrdinů v typických okolnostech“. Tatarka to odmítá a chce, aby byla vydána díla z vrcholu jeho tvůrčí dráhy. Jenže to nejde, jak víme, zatím. Možná však v daném prostředí nehraje opět hlavní roli politická odmítavost, ale Tatarkova stylová a tématická výlučnost. Ve slovenské literatuře, která má stále ještě blízko k tradici realisticky vyprávěného příběhu, je Tatarka od začátku již někde jinde. Vypráví vlastně celý život jen svůj vlastní příběh, a to způsobem, který čtenáři nedovolí vydechnout, vypráví ho v provokující obnaženosti a s ohromující upřímností. Jak v řeči, tak i v psaní jde Tatarkovi jen o vlastní ontologii a o ontologii příbuzných lidských bytostí. A samozřejmě o fascinující polaritu muže a ženy. Znáte to přece: Kedysi múza a ženu spojovala práca. Muž kosil a žena odoberala... Na poludnie si sadli, najedli sa, napili sa studenej vody a niekedy sa aj pomilovali... Dnes prídu z roboty do paneláku a vidia, že sú – cudzinci... atd. Tatarka umí donekonečna rozvíjet toto téma, v rozhovorech i knihách. Bylo by možné srovnávat cítění tématu u Tatarky a slavných Američanů, jako jsou třeba Mailer a Updike. Ukázalo by se, že u Tararky není žena nikdy onou moderní partnerkou v sexuální chtivosti, ale mystériem, řečeno slovem urážejícím feministky – objektem niterního průzkumu, sexuální obřadnosti, krásy a slavnostnosti. Čtenářky to pochopí okamžitě, to jen chlapi žvaní o pornografii. Tatarka žije, jak žije, ve svém domě pod Slavínem, protože se nezařadil do proudů, které literární věda v posledních padesáti letech ve slovenské literatuře objevila. V Tatarkově díle se nenajdou ony dlouhé a nudné pasáže, typické pro nejvážnější směr slovenské literatury, tzv. lyrizovanou prózu, nenajde se u něho ani chvatnost a nezájem o výrazové ozvláštnění, který je typický pro tvorbu mladších autorů. Tatarkova slovenština není obranná, zachází s ní jako s plnoprávným moderním jazykem, v jeho rukopisech je plno vědomě použitých výrazů, které redaktoři v textech vymycují jako neslovenské. A přece je to jazyk bouřlivý, mladý, opojný a vášnivě oslovující. Tatarka prožívá osamocenost, protože všechno, co jednou domyslel, si už ponechal, od ničeho neustoupil a nic neopravoval. A jak jinak, i u něho mělo toto domýšlení bolestnou povahu a vracelo se oklikou. Odvrhl například náboženskost, aby se k ní v nové podobě vrátil. Pojmenoval však démona souhlasu a už mu nikdy nepodlehl. Pamatuji se, jak bylo pro mne toto pojmenování osvobozující. To bylo více než před třiceti lety. Četl jsem Démona v tramvaji, vystoupil jsem, sedl si na lavičku a četl až do konce. A pak jsem šel pěšky do¬mů s otřeseným mozkem. Bylo to jak ve starém Arbesově romanetu: Otevřou ti hlavu a vymění mozek. Ale všechno tu bylo řečeno s ohromující na¬léhavostí a s fantastickým domácím ko-loritem, zábavným a současně i těžce melancholickým. Upevnilo mě to v přesvědční, že dát si vyměnit mozek je hloupost, že to člověka nakonec zničí. Démon měl být přeložen do jiných jazyků už tehdy. Tatarka však doplatil na nevšímavost světa vůči malonárodním literaturám. Krotké projevy tehdejšího sovětského tání se světu předkládaly jako literární senzace, na Tatarku se snesla jen domácí nevraživost. Já jsem měl tehdy šestadvacet a ostýchal jsem se k Tatarkovi přijít a říci mu, jak jsem vzrušen tím, že mě, zahleděného tehdy do literatury velkého světa, oslovilo tak intenzívně dílo vyrostlé z naší zkušenos¬ti a ze slovenského vědomí. Řekl jsem mu to až za patnáct let. Nynější francouzský překlad Démona již nemůže vrátit knize napětí, vymezené dějinnou chvílí. Možná však ještě Démon sehraje svou roli, až v některé jiné zemi budou chtít vyměnit mozky. Což jen dodávám ke všemu pěknému, co o tom napsal Václav Havel v předmluvě. Pravděpodobně nebude nikdy zapomenuta hanba, která se uložila do národní paměti a která zahoří na tvářích, kdykoli někdo připomene, jak byl Tatarka po dvacet let obklopen krutou nevšímavostí a jak bylo zamlčováno celé jeho novější dílo. V naší části světa se sice něco podobného děje napořád, ale ztráty chudých jsou vždy o něco tragičtější než ztráty bohatých. Nepřeji si nic jiného, než aby to všechno už skončilo a aby pak někdo jiný než my řekl nahlas a jasně, čím Tatarka ve slovenské literatuře byl, je a bude. 1988 |
Obálka
čísla:
Obsah
čísla: |
|
|