|
|
|
|
Aktuálne
Časopis Fragment / F. R. & G. (fan page)  |
Fragment
ročník 1998, číslo 1-2
1. že v ní roste nacionalism hospodářský a politický; že státy a národy se od sebe oddělují stále ostřejšími a nedůtklivějšími hranicemi politického ă qui vive a hospodářské autarkie, že prostě jsme svědky, jak proti všem předpokladům a pokroku lidstva se zesilují předěly mezi národy a státy a s nimi i motivy nedůvěry a nenávisti, 2. že naopak civilizačně a kulturně se Evropa nivelizuje – přesto, že tu nebo onde vidíme úsilí politiky znacionalizovat i kulturu. Možno říci, že postupně se stírá národní diferenciace života; žije se stále stejněji mezi zákopy stále hlubšími. To je paradox dnešní Evropy. Přitom, rozumí se, každý stát se hospodářsky i politicky dusí v těch hranicích, jež přesekávají jeho vztahy k ostatnímu světu. Odtud snaha pohnout jimi, posunout je dál, rozšířit svůj životní prostor revizí hranic, výbojem nebo aliancemi; a na té druhé straně ovšem zatracená nutnost hájit své palisády dente unguibusque. Tady se rozbíhají možné cesty. Buď půjde Evropa do nové války, do série katastrof; žádná válka nedá konečné hranice, a každý politický nebo hospodářský nacionalismus se bude vždycky srážet s nacionalismy jiných státních značek. Nebo – ta možnost není dosud vyvrácena – Evropa se rozhodne pro druhou cestu. Jsou-li to hranice, co stojí v cestě míru mezi národy, dobrá, učiňme je méně hranicemi. Je-li to, co nás dělí, hospodářský a politický nacionalismus, zkusme spravovat svět mezinárodním hospodářstvím a světovou politikou. Nemáme práva myslet, že lidstvo bude i za tisíc, za deset tisíc let tak pitomé a primitivní, aby své konflikty vyřizovalo stále jako psi na ulici. Jednou se dojde k metodám méně animálním; proč by s nimi Evropa nezačala už teď? Nevěřit v takovou možnost znamená být přesvědčen o konečné impotenci lidského ducha, který se honosí tím, že ovládl přírodní síly, ale nestačí na to, aby spravoval a reguloval společnost lidskou – sociálně i politicky. Překonat hospodářský a politický nacionalism: dnes je to skoro utopie – nebo při jiné formulaci revoluční program; ať to nebo ono, je to jediná cesta otevřená rozumu a doufání. Lze osvobodit svět od nacionalismu zisku i prestiže; ale zbavte se ho, a národy zůstanou. I kdyby už nebylo třeba hranic, ve kterých by se zakopaly proti druhým, budou tu národy a budou se chtít udržet se svou řečí, svým vědomím, se svým velikým já, daným dějinami, zemí a jazykem. Půjde-li Evropa tou jedinou cestou, jež není katastrofální, přestane se to národní vědomí vyjadřovat tak hrozivě v nacionálních egoismech politiky a hospodářství, ale nezmizí ze světa; to dítě se nedá vylít s vaničkou. Národ jako přírodní skutečnost podrží svou vitalitu a bude chtít ji vyjádřit; nuže, to je a bude poslání tvůrčí kultury. Nebude-li už muset politika a hospodářství zápasit o bytí národa, ukojí národ tu potřebu svébytnosti v tom, co jej bude mezi všemi vyjadřovat duchovně. Politicky a hospodářsky bude kusem Evropy; sebe sama si bude uvědomovat ve své národní kultuře. Obraťme v mysli ten divný proces, který se s Evropou děje; mysleme na politiku a hospodářství sub specie mezinárodnosti a na kulturu jako na nositelku zvláštních, živých a přirozených hodnot národních; ano zatím je to utopie – ale jak by to už dnes mohlo změnit a prohloubit náš vztah k umění, a jak mnoho by nám to dalo, co v něm hledat! Dary civilizace jsou mezinárodní, kdežto kultura se vrací k zdrojům národním. Fotografie je internacionální; ale tam, kde se stává uměním, stává se i osobitým, v podstatě nenapodobitelným výrazem národa. Ruský film je tak ruský jako ruské divadlo nebo ruská literatura; nestal se ruským proto, že chtěl být folklórem, nýbrž proto, že chtěl být uměním. Móda je mezinárodní; ale vkus, se kterým se pařížské děvče spíchne a nosí sve šaty, je národní. Dobré dělnické domky jsou dílo civilizační, ale řekněme Ouldovy příbytky jsou projev holandské kultury. A tak dále. Všude, kde k věcem přistupují zvláštní hodnoty lásky a dokonalosti, sžitosti a intimity, překračují věci svou obecnou užitečnost a stávají se kusem národní kultury. Řekl bych to prostě tak, že krásu nelze napodobit ani převzít, že je nutno ji zrodit na místě. Právě kultura má na sobě tu zvláštní milost a nese políbení genia loci. Pravdy jsou obecné a platí pro celý svět; ale láska je konkrétní, milovat znamená dávat někomu přednost. Takové velké dání přednosti je umění: uděluje svému národu, své zemi krásu nad všechny ostatní. Evropa nepřestane být zemí národů, pokud bude zemí tvůrčích, to jest národních kultur. (Život 1934)
|
Obálka
čísla:
Obsah
čísla: |
|
|