|
|
|
Aktuálne
|
<<
späť na Fragment ročník 2002, číslo 3-4 Básnictví je veliké umění kritiky všeho, co si v lidské společnosti, v umění především, osobuje jakékoli výhradní právo na cokoliv. Tvrdí se na mnoha místech, že tuto moc spravedlivé kritiky mají básníci vrytu do tváře, takže mají schopnost mluvit stejně plně, i když mlčí. Básnictví je ovšem také schopnost volat člověka k odpovědnosti, činit čtenáře soudcem, a to krutým nepodplatným soudcem sama sebe. Když říkám slovo kritika ve spojení s básnictvím, myslím tím ješte píšící prodlouženou ruku romantismu, neboť moderní básnictví už zná, třeba programově nevyslovené, slovo depatetizace. To jsou podle mého ty císařovy nové šaty na žerdích, s nimiž mladí lidé při vyhlašovaní svých manifestů vtrhují za radostného posměchu do salonů a všude tam, kam nikdy nezavanul čerstvý vítr, to jsou ty nekrvavé revoluce a povstání, jež nutí básníky bouřit proti uznávaným autoritám, to je to neustálé volání, abychom se konečně jednou nedívali na odhalující nebo na nový verš jako na trestuhodnou drzost nebo výron pomateného mozku. Historie moderního básnictví mě nutí poznamenat také něco, co nazvu bojem mezi zpěvem a řečí. Zdá se mi dokonce, že úsilí o jakousi básnickou řeč staví do pozadí všechny problémy, jimiž operovalo nebo operuje všecko, co se dá shrnout pod pojem klasického básnictví nebo klasické poetiky. Právě v nedůvěře ve zpěv a v přitakání řeči vidím nový druh obrany básníků, snahu povýšit poezii někam, kde by ji nebylo možno tak snadno zneužít, kde by ji nebolo možno tak snadno zprůmyslovět. Abychom rozuměli tomuto úsilí, musíme připustit, že zde nestojí problém, jakým veršem psát, ale že všechno záleží na schopnostech a síle básníka, že zde běží o nový druh poznání, a to exaktního poznání, o vědomí, že poezie není tam, kde báseň není kusem mapy nezbádaného území, kde ovšem na druhé straně není také hledáním, usilovným hledáním formy a prostoru, který básni patří. Tato důvěra v lidskou řeč vyvolala v estetice moderního básnictví pravou revoluci poučkou, že důraz umění tkví v tom, jak se poezie dělá, a ne jak působí. Řečeno definicí: estetika realizace nastoupila na místo estetiky percepce. Tady jsem se přiblížil k místu, kdy mohu říci, co vlastně činí člověka básníkem? Myslím si totiž, že je to jeho nejpodstatnější zoufalá touha po svobodě a plném poznání tajemství lidského života na jedné straně a nepříčetné nepřátelství k jakémukoliv násilí a otrlosti ve všech jejích formách. Dovolte, abych zde připomenul několik uhrančivých vět Saint-John Perse, jenž odpověděl na otázku, proč píše: „Píšu proto, abych žil lépe a plněji. Neboť věřím, že se básník, aby mohl vůbec tvořit, musí stát sám básní. Jeho život se musí stát činem, musí být, musí jednat, musí se vtělit do básně. Ano, především je třeba báseň žít. Pro mne je způsobem života, způsobem poznání lidského bytí. Být básníkem znamená mít stále uspokojení z přetváření. Dobrá báseň je vždy zasažena absolutnem. Jestliže se stanete tématem a žijete je, jazyk zastane svou roli v tvůrčím komplexu a zasáhne střed. Stanete se mořem, větrem, deštěm a jste volný. Jedna stránka mi bude zítra stačit, abych byl bleskem i světlem, jestliže se těchto témat dokážu zmocnit. Všechna témata lze zpracovat na jedné stránce stejné velikosti. Odnímám, vynechávám, vypouštím, můj jazyk hledá maximální přesnost.“ Umístil jsem úmyslně na konec Persových vět slovo přesnost. Vím, jak by bylo dobré rozhovořit se o významu přesnosti třeba v matematice, fyzice, biologii nebo vůbec ve vědě. Omezím se však na její funkci v básnictví. Ten, kdo cítí, co znamená přesnost v poezii, co toto slovo vůbec znamená pro básnictví, ví, kolik zoufalé námahy je za ním skryto. Ví také, že každé opominutí přesnosti je nejkratší cestou k záhubě verše, básně, básnického činu vůbec. Ví však na druhé straně také to, že opominutí přesnosti, její obejití, její zatemnění vede k veřejnému uznání a potlesku. Neboť přesnost vždy překračuje mez uznávané kvality, eichovsky řečeno: hranice nezávadnosti. Už tím, že existuje, je nebezpečná polovičatosti, nebubřelosti, ochotničení, samozvanectví. Do přesnosti se nevejde nic vyspekulovaného, nic zdánlivého, nic nařízeného ani vyargumentovaného. Co víc, přesnost básnického výrazu neuznává hranice ani čas. Přesnost označuje věci světa pravými jmény. Přesnost strhává roušky. Přesnost je nepohodlná, je hraniční mezí filosofie a kritiky. Přesnost je výzva moci, vulgarizaci, jazykovému uspořádání, neurčitosti. |
Obálka
čísla:
Obsah
čísla: |
|
|