| |
Aktuálne
Podujatia
Archív
Redakcia
História
Knižná edícia
Predplatné
Kontakty
Časopis Fragment / F. R. & G. (fan page)
|
|
TEREZA
BOUČKOVÁ: Křepelice
Tereza Boučková (1957), prozaička, autorka niekoľkých divadelných hier
a filmových scenárov. Z bibliografie: Indiánský běh; Krákorám; Sodoma
a komora; Rok kohouta; Šíleně smutné povídky a i.
Bylo jednou
jedno město. V tom městě mlékárna, v té mlékárně fronta a v té frontě
Hana padá mezi prázdné láhve od mléka.
Byly jednou jedny dlaždičky. Na dlaždičkách Haně hučí ve spáncích moře.
Rozepnutá blúzička. Mokrý hadřík na čele, zhluboka dýchej, Hano, raz,
dva, tři.
Byla jednou jedna Hana. V té Haně děťátko.
Žil byl jeden astrolog. Řekl: "Jste narozen ve stejné hvězdné konstelaci
jako Bach! Pryč od ní. Pryč od nich. Přijdete o invenci!"
Byl nebyl jeden Jiří. Z Jiřího děťátko, děťátko v Haně, na ulici, po
dlaždižkách opouští je Jiří navždy.
Zazněly varhany. Johann Sebastian hraje chorál VON GOTT WILL ICH NICHT
LASSEN (BWV 658). Hano, byl původně
světskou milostnou písní. Jeho nápěv působí
dojmem radostné lidové písně. Svým svérázným rytmickým motivem, prováděným
důsledně
v průběhu
celé skladby, připomíná toto dílo chorály Bachovy Varhaní knížky (Orgelbuchlein).
Slyšíš?
"A co mám dělat já?" voláš na astrologa. Ne, tohle není astrologův
problém. Hvězdy nelžou. Jiří bude tebe a tvé dítě vždycky milovat, ale
pochop, že jeho hudba je mu cennější než život!
Hana brečela.
Nemohla vydržet sama ze sebou. Chtěla vyskočit z okna, na ulici, na
chodnících viděla muže a ženy, jak si mačkají ruce v milostné touze,
jak společně vezou kočárek... Tolik se jí chtělo to udělat, vyskočit,
zabít se. Ale odkud? Nejvyšší okno v jejich domě je tak proklatě nízko!
Hana to nemohla vydržet, tolik se jí chtělo bydlet vysoko, otevřít okno
a letět. A pak tupý tlak, bolest.
A teď zase. A zase. Vlhko na stehnech. V předklonu se dobelhala pro
občanský průkaz.
Toaletní mýdlo a žínku na mytí, kartáček na čištění zubů
a zubní pastu. Hřeben. Tři podprsenky se zapínáním vpředu, župan. Domácí
střevíce (buď nové, anebo naprosto čisté). Pět kapesníků.
Dopisní papír a obálky, několik poštovních známek na dopisy. Zábavnou
knihu na čtení.
Byly jednou
jedny zelené dlaždičky. Byla vyhrnutá košile. Byl mokrý hadřík na čele,
zhluboka se nadechni, zadrž dech, uchop se rukama pod koleny, přitáhni
si je k hrudníku, dej bradu na prsa a tlač ze všech sil, Hano, ze všech
sil!
Teď netlač, vydrž to, ovládej se, dýchej jako pejsek s vyplazeným jazykem,
hlavička se nesmí drát tak prudce, aby nezpůsobila
nežádoucí trhliny, Hano, už ji držím, otlačenou a svraštělou, držím
ji levou rukou a do pravé beru ramínka, tělíčko... máš chlapečka, krásného
zdravého chlapečka!
Byla jednou jedna Hana. Z té Hany Jan.
Třináctou invenci a moll (BWV 784), která je sice vybudována na rozkladech
trojzvuků,
avšak je v nejvyšší míře "cantable Art", přehlušila nejkrásnější hudba
světa: Janeček poprvé zaplakal.
Jiří se
dvíhal. Teď! Teď se rozezní některý z šesti Braniborských koncertů,
teď uslyší Janovy, anebo epicko-kontemplativní Matoušovy pašije... Nic.
Ani tón. Jiří se díval na svého měsíc starého syna a nedokázal si představit
ani osminovou notu. Znervózněl. Otočil se k Haně: "Když mně to vůbec
nic neříká..."
"Protože s ním nežiješ. Kdybys tu byl, kdybys ho krmil a koupal..."
Jiří couval v panice z pokoje. Běžel k venkovním dveřím. Zoufale potřeboval
utéct z té hluchoty, trhnul klikou - a dveře se rozletěly.
Když za ním konečně cvakly, zacinkaly mu v kapse houslové klíče, na
stanici zaduněly basové a v tramvaji, ach bože, v tramvaji zaslechl
tóny b, a, c, h, tóny, které použil Johann jak jedno z témat pro svou
nedokončenou poslední fugu v díle Umění fugy (Kunst der Fuge), čtyři
tóny a najednou mu bylo tak krásně, nádherně. Barokně!
Doma u maminky, přestože v její přítomnosti hrát nesměl, sedl ke klavíru
a napsal: "Nemohu se s vámi vídat z důvodů,
které bys nepochopila."
"Slibuji
na svou čest, že se okamžitě po narození dítěte dobrovolně, bez váhání
a ráda rozvedu se svým mužem..."
Dala mu na vědomí v jednom exempláři, aby byl ochoten souhlasit s tím,
že se dítě - jediné dítě jeho života - narodí, navzdory astrologově
předpovědi.
"Prohlašuji místopřísežně, že jsme spolu naposledy spali...," a vyhledal
ve svém diáři přesné datum, aby od toho dne neměl se svou ženou vůbec,
ale vůbec
nic společného.
"Sakra, a co toho kluka?" napadlo přísedícího z lidu.
Bylo nebylo, toho kluka odhadli na třistapadesát měsíčně a od té chvíle
byli rozvedeni a měli spolu jen tu zelenou složenku, kterou jeden Jiří
vyplnil a jedna Hana podepsala.
"Úúúúáááá," ozvalo se z miminkovské tašky ještě v soudní síni a Jiřího
ten křik bodl do srdce.
Byl to zvuk absolutně disharmonický!
|
|
Obálka:
archív redakcie
ISBN: 80-855508-13-3
Rok vydania: 1993
Rozsah: 56
Cena: vypredané
|
