|
|
|
Aktuálne
|
IVAN
DIVIŠ: Slovem do prostoru
Jazyk Jazyk je vesmír. Jazyk je lidský kosmos, na světě je snad deset tisíc jazyků a iks nářečí a dialektů a kdo neumí mluvit, kdo se nedovede vyjadřovat, spadá z člověka na němou tvář. Nechci mluvit o jazycích zvířat, o jazycích skurilních, o morseovce, esperantu, o Breillově písmě, což je přece také jazyk, nechci ani mluvit o jazyce duševně nemocných, například schizofreniků. Jednoho takového jsem zažil na universitní klinice. Byl to velmi hezký muž, povoláním učitel a vyjadřoval se asi takto (musím podotknout, že mne vyhledával): Herr Kohl, Mr. Mitterand und der Papst sind die grossten Verbrecher dieser Welt. Nikdy neodpověděl na vážně položenou otázku, mluvil v novinových titulcích, např. Stellen Sie sich vor: Die Verschworung der Patienten und der Pfleger gegen die Arzte! Já se musel smát, on se nesmál nikdy. Bylo to neštěstí. Ne, chci se pokusit mluvit o nejběžnějším komunikativu mezi lidmi, t. j. o řeči a jazyce. Přidržíme-li se Baudelairovy stupnice existenciálních kolumnátů, o které jsem mluvil nedávno, tu by měl být na čele jazyk sakrální. Miliardy kněží ze svých kněžišť tisícerých denominací, co vládly či ještě vládnou světem, hlasem nasupeným a nadneseným kážou svému publiku, svým věřícím. Omezím se na římské katolictví, sám jsem římský katolík, jenže věřím v boha nesmírně komplikovaně, klikatě a oklikově s nesčetnými pochybnostmi. Když jsem ještě tady v exilu chodíval s mladou rodinou ke sv. Uršule, dával jsem pozor na každé slovo farního kněze. Musím ěíci, že si mou důvěru, natožpak nějaký subtilnější cit, nezískal. Byly to nesčetněkrát omleté floskule, které ode mně žádaly cosi, co jsem nebyl s to vracet. Existuje zde krásná kniha Gottlob, kde hned na počátku jsou základní modlitby, a tedy pochopitelně i Credo. Půjčte mi červenou tužku a já vám podtrhám, veď skutečně věřím a ten zbytek přeškrtám. Je to jazyk zkamenělý a drcený staletým tradicionalismem a i když byl formulován v dobré vůli, atakuje křesťana agresivní imputací, jako by se samo sebou rozumělo, že věťím v Obecenství svatých a v neomylnost Svaté Církve katolické. Co se stát nemělo, byl II. vatikánský koncil, zvaný též ekumenický. Stamiliony lidí v něj upřimně vkládaly naděje. Ale tento koncil přešel jako stín stínu dvě největší katastrofy nejmodernějších dějin, totiž holocaust a Gulag. Přece z těchto dvou otřesů byl povinován vyvodit dalekosáhlé důsledky - a ono nic. Sakrální jazyk tedy nesplňuje naděje. Je tu nekonečně stratifikovaný jazyk světský. Může být básnický, umělecký a může klesat až ke krysímu žargonu, nejazyku či pajazyku. Čtu-li Kroftovu knihu Dějiny selského stavu, Pekařovu knihu o Kosti anebo Holanovu poesii, věruže jsem doma. Ráj si představuji jako rozlehlou selskou jizbu, muselo by to být v Čechách, venku zima, naše ženy a manželky by seděly v sousední světnici a v té naší sv?tnici by sed?li všichni, které jsem miloval. Pili bychom slivovici a ukrajovali si z ohromného kusu domácího špeku a zakusovali domácky pečeným chlebem. Milovali bychom se láskou na zemi nepoznanou a podle toho spolu hovořili. To neznamená, že bychom byli neschopni lidsky se zasmát, naopak! Ale bylo by to dokonale česky, zatímco tady jsem obklopen jiným druhem češtiny a jinak naprostým mlčením a indolencí. Stolní společnosti, kde se pije něco ostřejšího než pivo, jsou pro jazyk vždy riskantní. Nikdo si nic nepamatuje, není také co. O čem jsem s tím člověkem včera hovořil?, ptám se často sebe sama a s jistým zděšením zjišťuji, že to nevím. Obviňuji sám sebe ze sklerozy, jenže ono je tomu jinak. Nepamatoval jsem si nic proto, že nebylo zapamatovat si co. A taky se říká, že víc než ten chlast unavuje pijáky žvást. Je to pravda. Nikdo si nic nepamatuje a tato nicotou k prasknutí nabitá emocionalita nazítří splaskává jako balón. Úplnou zkázou pro jazyk jsou tzv. parties, vynález amerikánský, ale pak i všeobecně evropanský. Parties jsou třídně podmiňovány, nikdy nepořádají parties dělníci nebo řemeslníci. Lidé se na parties nescházejí proto, že by si dobře rozuměli, anebo, proboha, že by se měli byť jen trochu rádi. Tato banda je sehnaná dohromady jen a jen z prestižných důvodů, kterým za nehty černá špína. Někomu se udělá špatně a skácí se k zemi. Ručím za to, že se nad ním skloní vypečovaná děvka "everything O. K.?". Senátor Humprey, pamatuji si na to moc dobře, v letálním stadiu rakoviny, objevil se na veřejnosti se skleněným úsměvem a na otázku "How are you?" odpověděl s propracovaným úsměvem: "Thank you, fine!" Za týden zemřel. Není třeba rozehrávat fantasii, abychom si domysleli, jakým jazykem se na takové párty mluví. Zde je řeč už dokonale prolhaná a zcizená. Zde nezbývá než udělat skandál a vzkřiknout do ztuhlého sálu pár pěkných nadávek, které patří do jazyka přirozeného. Přirozený jazyk je zvláštní amalgam vysokosti, přesnosti, logičnosti a občasného raptu, kdy si zanadáváme jaksepatří. Přirozený jazyk je vizitkou, kdo jsme, co od lidí chceme a co od nich taky očekáváme. Přirozený jazyk je svou povahou vznešený bez sakrálnosti, unášivý svou přitažlivostí a bez falše. Lež v něm nemá místo. Dávám si veliký pozor na to, jak kdo mluví a při každém desátém slovu ho přistihnu při lži. To není můj přítel a už si k němu nesednu. Vladimír Holan má jeden uhrančivý, překvapivě krátký text, který si zde dovolím odcitovat: Ne, že bych
nerad žil, To je jazyk tak vysoký a přirozený, že mu musí rozumět i mrtvý. |
Obálka:
Vladimír Kokolia
ISBN: 80-85508-09-5
|
|
|