|
|
|
Aktuálne
Časopis Fragment / F. R. & G. (fan page) 
|
Fragment
ročník 1992, číslo 3 S opravdu u mne
mimořádným nadšením jsem vzal do rukou výbor z poezie Bohdana Hroboně,
který pod názven Slovenské iskrice uspořádal Edmund Hleba (Tatran 1991).
Pro nás v Čechách je Hroboň básníkem prakticky neznámým – a pokud vím
na Slovensku to donedávna nebylo lepší. Já sám jsem se s jeho dílem
seznámil prostřednictvím svých košických přátel teprve v 80-tých letech.
Nejsem literární kritik ani teoretik ani historik literatury a vypovídat
jenom jako básník, přesvědčen, že S. B. Hroboň je jedním z nejvýznamnějších
básníků, které Slováci a Češi mají a to nejen v podmínkách své doby
ale dodnes. Nejde pouze o jeho jazykové novátorství, v němž skutečně
nemá v XIX. stol. sobě rovného nikde v Evropě, jde o to, že to byl básník
každým coulem, se vší křehkosti a zranitelností básníka, i s tím, co
je u básníka to nejvzácnější, s hlubokou schopnosti sebeironizující
reflexe až po pohroužení se do bolestiplné nevíry ve své vlastní síly.Není
pochyby, že kdo prožil celý život jen v zaživapohřbení ilegality je
s to cítit prekérnost života. Zaživa pohřbeného salašníka snáze než
to mohli, mohou a budou moci pocítit ti, kdo se za tu či onu cenu dovedou
postarat o to, aby byli na slunečné straně ulice. S. B. Hroboň by byl
pro mne velikým básníkem i tehdy, kdyby nebyl snoval svoji „zaumnou“
řeč. Bohužel, výbor pořízený Edmundem Hlebou tuto stránku Hroboňovy
poezie a osobnosti pomíjí, ba vlastně potlačuje. Básně, které jsem poznal
před lety a na něž dodnes živě vzpomínám, ve výboru nenacházím. Hleba
je dlouholetým Hroboňovským badatelem. Již od 70. let publikoval celou
řadu drobných Hroboňovských monografií vydávaných v nepatrných nákladech
regionálními kulturními institucemi. Nelitoval jsem námahy a již před
lety jsem si většinu z nich opatřil. Nepochybuji, že v současné době
není u nás nikdo, kdo by byl důvěrněji a podrobněji seznámen s básníkovým
životem a dílem. Zejména počátky Hroboňovy tvorby a osudy básníkova
mládí jsou zaznamenány zřejmě vyčerpávajícím způsobem. Údajná obtížní
čitelnost Hroboňova pozdního rukopisu pak patrně činí Hlebu snad vůbec
jediným, kde dnes má přehled o celku Hroboňova díla, jehož velká část
je zachována právě jen v rukopisní pozůstalosti. Ovšem již při četbě
těch jednotlivých dílčích Hlebových monografií jsem měl dojem, že Hleba
má jaksi určitý předem vytvořený názor na to, v čem je Hroboňův význam,
co je u něho „nejpřednější“ a co je méně hodnotné až eventuálně zanedbatelné
– a možná i zamlčitelné. Důvody neznám, neznám ostatně (jako skoro asi
nikdo) skutečný stav Hroboňovy pozůstalosti. Ale ve výboru Slovenské
iskrice je zcela zřetelní Hroboň zkreslen. Je nadměrně – a podle mého
názoru zbytečně – akcentována jeho raná tvorba, která je prostě nezralá,
a pak jeho vlastenecko-všeslovanská hymnika, v níž je jistě na četných
místech mnoho hroboňovského jazykového „Zaumu“, která ale je v podstatě
zcela poplatná atmosféře (a dokonce i objednávkám) doby a společenského
prostředí a jejíž tón často jen duní papírovým patosem a nám dnes rozhodně
už prakticky nic neříká. Kdyby Hroboň opravdu nebyl napsal nic víc,
byl by zajímavým předmětem studia historiků literatury a jazykovědců,
ale nebyl by živým básníkem. V nejlepším případě by bylo povinností
studentů přečíst si ho jako si přečtou Marínu, se stejnou uctivou pietou,
ale i se zíváním. Avšak podle básní, jež znám a z nichž některé dokonce
byly publikovány už i v Kullúrnom živote, tomu tak není. I kdyby těch
básní, v nichž žije Hroboňova genialita naplno, bylo jen půl tuctu,
i pak by bylo neobyčejně důležité, aby vešly ve známost! Výbor Slovenské
iskrice, který mohl být objevením básníka, jenž je věčným současníkem
všech básníků dnešních i budoucích, se za těchto okolností může stát
náhrobním kamenem Hroboňovým, kamenem, který na generace pohřbí jakýkoli
další živý zájem o něj. Neboť kdo si tento výbor přečte s přesvědčením,
že to je skutečný jediný Hroboň, prostě nepocítí valný zájem o to, aby
tento výbor byl nějakou novou edicí doplňován o další inedita. Či je
snad již připraven a zařazen do edičních plánů další svazek Hroboňova
díla? Se skoro stoprocentní jistotou si sám odpovím, že není. Zavládne
přesvědčení, že tímto výborem byl splněn povinný dluh našim dějinám
a Hroboň bude, chudák, ne-li v hrobě tak aspoň v troubě. Podle mého
názoru je tedy ať chceme či nechceme právě nyní jediný vhodný okamžik
postarat se o to, aby i to, co neprošlo „censurou“ editora, bylo co
nejrychleji publikováno, alespoň časopisecky. Podle Slovenských iskríc
by si každý myslel, že to je opravdu jen jakési staromilské zalíbení
v době, která má důležitější věci na práci. Teprv když bude možno číst
pravé to, co v tomto výboru není, přesvědčí se každý, že jde o poezii
nám neobyčejně blízkou, o bohatství, jakého nemáme zrovna nadbytek.
Patrně by stálo za to, aby se na tu Hroboňovu pozůstalost podíval nejen
literární historik, ale někdo z mladé básnické generace. Neboť té Hroboň
patří – nikoli archivářům byť sebepečlivejším.
|
Obálka
čísla:
Obsah
čísla: |
|
|