revue pre literatúru, výtvarné umenie, históriu a kritiku

Aktuálne

Podujatia

Archív

Redakcia

História

Knižná edícia

Predplatné

Kontakty

Fragment ročník 1999, číslo 3-4

Jaroslav Formánek
Poviedky

Tady se dějou věci

Táhlo na druhou. Přesto to vypadalo, že nic nikam netáhne. Pouze zpěněné hřebínky vln nenápadně hoblovaly okraje hustého nočního indiga, které se na začátku večera rozteklo z obzoru jako z propíchnuté inkoustové pijavice. Nebýt tureckého měsíce a několika sporadických hvězd, splývalo by vše v jedno dokonale tmavomodré nic.

Jestliže je však nic tmavomodré – není to tím pádem nic. Pomyslel si a převalil se na záda. Ležel na písčité pláži plné oblázků a škeblí oddělené od mírného svahu hradbou z navršených balvanů. V dálce po pravici tlumeně vzdychala Marseille. Na straně opačné se v indigu ztrácela klikatá nit pobřeží.

Opřel hlavu o ruksak, prsty zabořil do jemného písku a znovu spočítal stříbrné siluety osamocených rybářů. Seděli u svých prutů jako shrbené sfingy. Zapálil si cigaretu a jemně zakroutil levým chodidlem. Po celodenním vedru to nebylo nepříjemné, ležet pár stop od líně se převalující vody a osvěžujícímu vánku vystavovat bosé končetiny. Čas od času sice pročesala pobřeží nějaká zapomenutá tepelná vlna, avšak s intenzitou rozpáleného poledne to nemělo naštěstí už nic společného. Čas od času to proto nevadilo. Spíš naopak.

„To dýchá Afrika – Sahara, až sem je to cejtit!" Vykřikl podrážděně neznámý muž v opuštěné odpolední hospodě a snažil se plivnout na chodník. Umazal si kalhoty.
„Evropská vedra snesu, ale když se vítr otočí a přižene tu výheň z jihu, jsem bezbranný a nemůžu vůbec nic dělat.“ Obrátil do sebe zbytek skleničky a flegmaticky si utřel okoralé rty.
„To je nejlepší jít někam do lokálu.“
„Tak, tak. Svatá pravda! Dáš si se mnou jeden Pastis?“

Lehce přivřel víčka. Za rozhoupaným mořským obzorem povstala žena picassovských rozměrů a proporcí. Z plných plic funěla suchý horký vzduch.
Levou rukou si přitom hnětla rozpláclé prso a pravou se bezmyšlenkovitě drbala ve vlasech. Monotonnost obrazu prořízl zvonivý dívčí smích. Podivně kontrastující s tělem obryně. Překvapeně se rozhlédl. V nepatrné vzdálenosti se usadil rozlíbaný párek.
Nic je nejenom tmavomodré, ale i umlaskané, napadlo ho a založil ruce pod hlavu. Posléze otevřel oči dokořán a záměrně uvolnil zorničky. Měsíční světlo se s bodavou bolestí rozplizlo na sítnici. Po chvilce znovu přivřel víčka a napjatě sledoval neskutečné luminozní obrazce, které na několik vteřin stačily podrážděné oči vyrobit. Vyhasly v okamžiku, kdy předešlá bolest zvolna odezněla. Náhle ležel v tom nejhlubším indigu, jaké si lze vůbec představit.

V tom se ozval hrubý kovový zvuk, vzrušené hlasy a chechot. Praskání neznámé hmoty sílilo, něco si evidentně proráželo cestu ze zajetí. Souběžně s tím se do nočního ticha zařezávaly povely plné fyzické urputnosti. Ohlušující třesk dovršil náhlou proměnu plážové atmosféry. S nepatrným zpožděním následovala salva osvobozujícího smíchu, kterou opět vystřídalo ničím nerušené ticho. Vstal a přelezl kamennou hradbu. Z druhé strany ležela vyvrácená laminátová koule tvaru a barvy zvětšeného pomeranče. Miniaturní bufet, kde lze přes den zakoupit osvěžující nápoje.
Koule se pádem na jeden z balvanů po celém obvodu otevřela a šklebila jako gigantická držka. Pohledem přejel okolí. Shrbené sfingy připomínající rybáře, dvojice milenců, temné moře, šedivý písek. Teprve v dálce u osvětleného parkoviště zaregistroval pohyb a bujaré výkřiky několika utíkajících postav. Vrátil se na spacák a znovu se pohodlně natáhl.

„Jó brachu, v Marseille jsou někdy takový vedra, že už kolikrát nemám sílu ani na ten Pastis a musím žasnout, kde se to odhodlání ve mně bere.“
„Odhodlání k čemu?“
„No k vypití tý sklenice, do prdele. To není fakt žádná sranda!“
„Hm.“
„Asi by bylo nejlepší, ležet bez hnutí u ventilátoru, obestavěnej dobrým pitivem. Co? Ha, ha. To by bylo... co říkáš?“ V úsměvu vycenil zkažené zuby a dopil další sklenici.
„To není řešení.“
„Proč?“
„Stejně se musíte hýbat.“
„Když chci, tak nemusím!“
„A co na záchod? Co?“
„No jo, to je fakt. Do prdele práce.“ Zachmuřil se a nenávistným pohledem sjel rozžhavenou ulici před hospodou.
„Možná, že by to šlo zařídit, aby vám někdo pravidelně nosil bažanta.“
„Co to?“
„No takovou tu nádobu, kterou v nemocnici používají pacienti upoutaní dlouhodobě na lůžku.“
„Merde, to je nápad! Dáš si ještě jednoho?“ Tvář se mu znovu rozjasnila.
„Když o tom tak uvažuju, ani to není řešení.“
„Jak to? Takovej bažant je náhodou přesně to, co bych potřeboval!“
„A co když na vás přijde sraní? Přesunu na záchod se zkrátka nevyhnete.“
„Zasraný život!“ Zachrmlal dutě a s viditelnou námahou zvedl ruku k číšnikovi.
„Mám tolik tolik práce... ale to vedro, to nemilosrdný vedro!“ Zanaříkal a utřel si suché čelo.
„A co ty v Marseille – prázdniny?“
„Jo, tak nějak. Chci si to tu prohlédnout, ale to víte...“
„Vedro, to děsný vedro, že jo?“

Dech rozkročené obryně profuněl zase pobřežím. Na chvíli si pohrával s myšlenkou nočního koupání. Pak ji však zapudil. Vytáhl naopak novou cigaretu, škrtl sirkou a pozoroval souvislou linku bleděmodrého kouře. Za hradbou z balvanů se ozvaly hlasy. Sotva si stačil uvědomit přítomnost někoho dalšího, produněl indigem zvuk valícího se tělesa, škrabání laminátu o skálu a úsečné rozkazy.
„Zatlač!“
„Počkej, ujíždí to!“
„Zaber, ty vole!“
Všechno trvalo několik sekund. Než si stačil uvědomit, co se vlastně děje, dopadla s nakřáplým žuchnutím rozšklebená pomerančová koule pár metrů od jeho hlavy a setrvačností se pomalu šinula k moři. Poté se těsně u roztaženého spacáku zabořily do písku dva páry chodidel a rozběhly se za vzdalujícím předmětem. S baletní lehkostí jej dostrkaly k mořskému příboji a v divokém úprku pak zmizely ve tmě pobřeží. Zachoval klid jako rybáři připomínající shrbené sfingy. Milenci po levici rovněž. Nic zvláštního se tedy nestalo. V zajetí mořských vln se pouze rozvážně pohupoval nový objekt. Nikdo si ho však s ničím jiným záměrně ani mylně nespojil, takže dokonale korespondoval se skutečností.

„Víš, co je úplně nejhorší?“ Prohodil odpolední společník. „Nevím.“
„Když už je takový vedro, že se ti ze sklenice vypaří i Pastis.“
„Vážně? To se už někdy stalo?“
„Teď... akorát teď... sleduj. Před chvilkou byla plná a než se vrátím z hajzlu, je prázdná!“
„Ale vždyť jste ji...“
„Nebo jsi to vypil ty?“
„Ne! Vy! Než jste šel na záchod.“
„To není možný. Ani sem na ni nešáh. Mám žízeň jako trám a při chcaní se celou dobu netěším na nic jinýho, než jak zase svlažím hrdlo.“
„Já jsem tady ale taky nebyl. Šel jsem si koupit cigarety.“
„No vidíš... a je to jasný... všechno je tím pádem setsakramentsky jasný.“ Pronesl malátně. Víčka se mu začala znatelně vymykat kontrole.
„A co ty v Marseille – za prací?“
„Jo, tak nějak, to víte...“
„Tady nehneš ani prstem. Horko tě zničí. Jednou zajedu do Afriky a na tu zasranou Saharu plivnu. PASTIS!!“
„Vy jste z Marseille?“
„Kamaráde, tady se dějou věci!“
„Vy odtud pocházíte?“
„V létě se ti ze sklínky vypaří Pastis, v zimě,“ dramaticky zvýšil hlas a z posledních sil sjížděl pohledem hospodu hledaje bod, kterého by se zachytil, „a v zimě... TADY SE DĚJOU VĚCI!“

Se zájmem pozoroval plovoucí kouli. Byla vzdálená sotva metr od pláže. Tentokrát se šklebila na měsíc. Dvojice vstala, překročila jeho ležící tělo a pomalu splynula s indigem. Rybářské sfingy sledovaly v nezměněných pozicích nehybné vlasce. Z moře se šířil chladivý vzduch. Obryně za vodou usnula, pomyslel si a ucítil celodenní únavu. Usnul rovněž.

Probrali ho vzrušené hlasy a smích. Opodál se svlékala skupinka lidí. Nazí a rozdovádění vběhli do vody. Bez dlouhého váhání zamířili ke kouli. Chvilku si s ní pohrávali. Pak ji za divokého křiku odvlekli dál od břehu a snažili se potopit. Zhruba po pěti minutách se ozvalo bublání a pomeranč zmizel v hlubinách. Potom se společně vrátili k mořskému okraji a nechali svá obnažená třpytící se tělo omývat zpěněnými jazyky vln. Dynamické pohyby a napětí předešlého úkonu vystřídalo uvolnění. Zcela se oddávali mírnému příboji, únavě z probdělé noci, sami sobě. Nakonec malátně a podivně ztichle vstali a oblékli se. Jeden z nich si vzal z jeho krabičky cigaretu.

Vytržení koule, odkutálení do moře a následné potopení je dílem tří odlišných part, proletělo mu hlavou a propadl se definitivně někam, kde lze vnímat indigo opravdu jako nic.

Spal dlouho. Jednu chvíli stáli okolo všichni rybáři. Jejich stříbrné siluety kradmo naleptával křehký úsvit. Pokyvovali přitom smutně hlavami a němou gestikulací horních končetin znázorňovali velikost ryb, kterým této noci dopřáli svobodu. Pak jezdil po pláži traktor a někdo si znovu bral jeho cigarety. Vzdáleně přitom uslyšel racky. Smáli se v souměrně navazujících synkopách: „Tady se dějou věci, tady se dějou věci.“

S prvními paprsky se na pláži vyrojili i arabští kluci. Sbírali vajgly a prázdné plechovky. Zmizelo tak i jeho poslední pivo. Když za hradbou z balvanů prudce zastavilo auto, probudil se s konečnou platností.
„Co to znamená?“ Vykřikl vzápětí čísi hlas.

Vylezl ze spacáku a zvědavě se podíval škvírou mezi kameny. U betonového kruhu, kde stávala koule, parkovala malá dodávka s pomeranči. Muž za volantem studoval odrbanou mapu. Z pohledu škvíry to bylo správné místo. Z pohledu řidičova se však změnilo k nepoznání.
„Merde!“ Vykřikl, odplivl si a odjel.
Šel se vykoupat. Indigo dávno zmizelo a pláž začala pomalu ožívat. Cožpak ale v noci nežila? Napadlo ho v azurově modrém moři. Pouze na jednom místě, asi deset metrů od břehu, se modř v malém kruhu podivně zabarvovala do oranžova. Někteří z příchozích tam upírali překvapené pohledy. Plaval jako vševědoucí bůh. Pak se odešel osprchovat.

Když se vrátil, běhal po pláži mladý rozčilený Arab a prstem ukazoval na oranžový flek. Vydával přitom naříkavě kvílivé zvuky. Kulisa zvědavých diváků souhlasně mručela, přešlapovala z nohy na nohu, kývala zátylky, natírala se krémy a děti si hrály se psy. Asi za hodinu přijel policejní vůz. Vzápětí po něm člun s dvěma potápěči.

Seděl na spacáku a snídal. Postávající četníci verbálně organizovali akci. Nevěnovali mu pražádnou pozornost. Po půlhodinové práci a pokynech důstojníka byla za asistence několika plavců–dobrovolníků koule zdárně vytažena. Všechno si fotil neznámý muž, který dorazil těsně za policií. Koule teď ležela na břehu a Arab z ní ešusem vyléval vodu. Několikrát se sama od sebe zaklapla. Majitel tak musel být pravidelně vysvobozován. Pravidelně přitom klel a mlátil ešusem do vnitřní strany oranžového laminátu. V přestávkách mezi vysvobozováním si policisti vyprávěli zážitky z vytahování koule. Nakonec velitel zavelil, poplácal zatrpklého prodavače na rameno a všichni odjeli. Arab kouli vyčistil, opravil zámek a uzavřel. Opřen o vnější stranu oranžového laminátu, sledoval neviditelnou domovinu za vzdáleným obzorem. Pláž žila svým plážovým životem. Sbalil si věci a beze spěchu odcházel směrem k městu, překračujíce mastná těla a prázdné ručníky. Nikdo si ho nevšímal. Právě v tom okamžiku se probudila obryně za vodou a zasáhla pobřeží dobře mířenou tepelnou vlnou.

Slunce se sklánělo k západu. Seděl na chodníku před známou hospodou a listoval novinami. Z lokálu zřetelně doléhal kostrbatý rozhovor.

„Já vám něco řeknu, pane. Tady se dějou věci. Byl tu včera jeden... když jsem šel na hajzl, vypil mně Pastis... a potom tvrdil, že se v tom vedru vypařil. To je, co? Já vám něco řeknu... vedro je vedro, člověk se s tím musí smířiť, jinak to nejde, ale takový vedro tu ještě nebylo, aby se vypařil Pastis! Dáte si ještě jeden?“
„Jo. Četl jste to o tý kouli?“
„Dvakrát Pastis! O jaký kouli?“
„No v dnešních novinách. Včera v noci se dole na pláži utrhla špatně postavená koule, takovej ten bufet, a spadla do moře. Píšou to tu černý na bílým a pěkně perou do radnice. Dobře jim tak, gaunerům! Jde jim jenom o prachy. Všechno se odfláká a pak by to jednoho mohlo i zabít.“
„No jo, taková koule... ale kdo by tam v noci co dělal, normální lidi jsou zmožení vedrem a pěkně si hověj doma v posteli... než někde.“
„Kde?“
„No na pláži... sakra!“
„Hm. Ale mohlo se to taky utrhnout ve dne, he?“
„No jo, riziko hrozí dneska všude... například včera ten můj vypitej Pastis... a pak ty kecy o vedru... na druhou stranu vedro je dneska děsný, že jo?“

Právě když vytáhl otazník do patřičné polohy, objevil v novinách zmíněný článek. Na barevné fotografii ležela mezi plavci a policisty baňatá koule. Šklebila se přímo do objektivu. Zdálo se mu, že v dolní části snímku dokonce rozeznal krabičku vlastních cigaret. Potěšeně si je prohlížel. Pak si pozorně přečetl celý text a znovu pečlivě prozkoumal krabičku cigaret. Mohly být vskutku jeho, ale zároveň taky ne. Co když je to opravdu úplně jiná koule? Složil noviny a nejistě vstal. Prázdnou hospodou vrávoral k záchodům piják Pastisu. Jeho společník stál u baru a vybíral si cigarety. Rozhlédl se, natáhl ruku a pak rychle a lačně vypil obě opuštěné sklenice.

Paříž, září 1990.

Smrt poslení kapky

Poslední kapka visí na okraji plechové střechy. Visí a tím pádem odolává zemské tíži. Ještě před okamžikem nápory deště bičovaná země úlevně vydechne. Naopak hřmění letní bouřky zapadne s dutou ozvěnou za obzor. Následné ticho je proto zcela zákonité.

Poslední kapka mezitím pozvolna nabývá na velikosti, bachratí, pohlcujíce další poslední kapky. Pyšně se třpytí, oslněna vlastní kreací i výjimečností na okraji plechové střechy u opuštěné autobusové zastávky. Zdá se, že je rozhodnuta naplnit sen o nesmrtelnosti skutkem. V tom to odněkud foukne. Konec je jepičí a trapný. Rozpleskne se na pórovitém betoně.

Pohled si několik vteřin zvědavě prohlíží její torzo. Pak se obrátí k otrhaným jízdním řádům a posléze k ceduli šklebící se ze země. Dvě písmena jsou z neznámého důvodu prošlápnuta. V tichu a prázdnotě pozdního odpoledne to však nehraje žádnou podstatnou roli. V tichu a prázdnotě role ztrácí jakýkoliv smysl. Jestliže za těchto podmínek opravdu o něco jde, pak tedy o nic. Přesto děravá silnice prosypaná štěrkem, zázrakem stojící bývalá zastávka, deset pokroucených vajglů, louka, potok a začínající les, jsou pojmy veskrze jasné, zřetelně rozlišené. Avšak právě tím o co tu jde, pozbývá jejich separace na síle i závažnosti. Existence krajiny je tak vnímání všech existencí v jediném celku.

Pohled, který vše oživí a naplní podezřelým smyslem a neméně podezřelými otázkami, uteče barbarsky k ruksaku s vínem a krabičkou Partagasek. Poněvadž se od smrti poslední kapky nic jiného neděje, a nejenom pouze proto, ozve se krknutí hrdla ucpaného korkem a vzduchem nasládle zavoní exotická cigareta. Vzápětí zavrže barokně rozklížená lavička a pohled se zabodne do vlnitého plechu opuštěné autobusové zastávky.

Vypařování vody, stoupání tepla z osvěžené země, niterný praskot deštěm nasáklé trávy, rubínové perličky vína okolo přivřených rtů, do běla rozžhavené uhlíky tabáku, nic víc než hromada fragmentů vylovených namátkou z prostoru, kam ovšem stále patří...

„Kouříte?“
Jakoby vyrostla ze země, stojí tu náhle dívka.
„Můžu si připálit?“
Přelud. A usmívá se. Dlouhé blond vlasy, hnědé oči, úzký obličej s malým nosánkem. Přelud opuštěné autobusové zastávky.
„Mluvíte?“
V očích jí vesele zajiskří.
„Ano.“
„To je dobře. Můžu si přisednout?“
„Jo. To víte, že jo. Samozřejmě. Sedněte si. Už sedíte? Sedí se vám dobře? Nechcete se sednout třeba sem? Nebo možná tam? Ale tam někdy fouká vítr. Tady zase sem tam prší. Naopak odtud lze hezky vidět slunce. Úplně nejlepší by bylo zůstat...?“
Těkavý pohled se chaoticky rozhlíží, vzrušeně pátrá a nechtěně přejede i roztrhané jízdní řády.
„Tady už autobusy nejezdí.“
„Ano, ano, ano. Jak obdivuhodný postřeh, jaká hbitá replika na nevyřčené. To je dobře. To je setsakramentsky dobře.“
„Pročpak?“
„Asi se to musí, neustále sdělovat obecně známé banality. Tedy... je zde možno zakusiti klidu!“
„Ano. Klid... zakusit... a jinak, co tady děláte?“
„Čekám.“
„Hm.“

Slunce se přiblíží k obzoru, krajina ztěžkne pod nánosem rozteklé světelné medoviny, stíny ji zarámují do rozechvělých políček, hlas vzdáleného zvonu do tušené přítomnosti, nic víc než údaje prostupujícího času prostorem, kam ovšem stále patří...

„Dáte si pohár vína?“
„Ráda.“
Od plechové střechy se odrazí suchý kašel a protáhlé zasyčení podobné prasklému plaveckému torpédu.
„Leč pohár se někam zakutálel... dáte si víno?“
„Ráda.“
Pije se víno, kouří cigarety. Ticho bývalé autobusové zastávky prosévají hlasy a občasné vrznutí barokně rozklížené lavičky.
„Není to špatné zakusiti klidu, nemyslíte?“
„Něco na tom vskutku bude. Snad máte pravdu? Sedím si, chráněn před vrtochy počasí, pozoruji smrt poslední kapky, popíjím víno, zapadám přesně do své představy, zřejmě už nic neschází k... bojím se toho slova.“
„Štěstí?“
„Ano, ano, ano. Jaká pyramidální schopnost trefit hřebíček přesně na hlavičku. Tedy jsem veskrze spokojen.. vidíte, bojím se toho slova!“
„Nemůžete být spokojen.“
„Pročpak?“
„Vždyť čekáte.“
„I když je logika úžasná, dovolím si s prominutím přece jenom oponovat.“
„Prosím.“
„Čekám právě na to. Jestliže se tak stalo – dočkal jsem se.“
„A přece jste říkal, že čekáte.“
„Teď jsem si však naprosto jist, že tomu tak není.“
„Proč jste to tedy tvrdil?“
„Protože od osamocené postavy sedící v opuštěné autobusové zastávce se zajisté toto předpokládá. Jak jinak odpovědět na otázku – a jinak, co tady děláte?“
„Například slovem sedím.“
„To je přece každému zřejmé. Ostatně, kdo sedí, sedí vždy za nějakým účelem, nota bene na autobusové zastávce, nemyslíte?“
„Sedím a pozoruji krajinu. Dnešní západ slunce k tomu přímo vybízí.“
„To nezní špatně. I když, omlouvám se, je to ihned podozřelé. Pozorovat jen tak krajinu a jen tak přitom sedět, nabádá tazatele k ostražitosti. Lidská bytost je stvořena k tvoření. Moderní lidská bytost je pak navíc poznamenána honitbou hodnot. (Nemyslíte, že právě štěstí patří k hodnotám nejhodnotnějším?) Jakákoliv záměrně prázdná chvilka je proto nepřípustná a ve všeobecné rovině sdílených názorů jednoduše nepochopitelná, poderzřelá. Chápete to?“
„Otázky a odpovědi nehrají žádnou roli.“
„Možná pro vás, jakožto přelud autobusové zastávky. Avšak pro racionálně uvažujícího člověka s patřičnou zkušeností a sebereflexí, je každá otázka pobídkou k logickému vysvětlení, aby ve vztahu tazatele i tázaného nastalo alespoň částečné jasno. Odpovím–li proto čekám, je vše uvedeno do oboustranně srozumitelné významové souvislosti.“
„I když to není pravda?“
„Jakto že ne? Vidíte – sedím na lavičce autobusové zastávky – tedy čekám.“
„Na autobusy, které tudy už dávno nejezdí.“
„Aha... oprávněná připomínka. Jestliže tedy připustím, že jsem za určitých okolností nazíral čekání jako akt směřující k dosažení cíle, bylo to pod vlivem našeho, zpočátku zcela atypicky vedeného dialogu. Avšak nyní, když se vše vrátilo do správných kolejí, stejně položená otázka... a jinak, co tady děláte?“
„Otázky nehrají žádnou roli.“
„Nechejte toho a nevtahujte mě opět do nezmapovaných oblastí. Ona otázka tedy zasluhuje jasně formulované zásadní stanovisko... nečekám, abych se dočkal! Čekám, abych manifestoval svoji činnost a potvrdil se tím sobě i okolí.“
„Jestliže však tady autobusy nejezdí, proč se potvrzujete tak podivným způsobem? Nečekáte opravdu na něco jiného, na něco co nedokážete pojmenovat a přesto to tušíte?“
„Zanechte matoucích a nejasných narážek.“
„Tak proč tady tak sám sedíte, popíjíte víno, pozorujete smrt poslední kapky?“
„Opravdu vás to zajímá?“
„Opravdu!“
„Po tom všem co jsem vám sdělil, to nevyzní příliš duchaplně.“
„Ven s tím.“
„Zcela upřímně, ostatně nikdo nás neslyší, n e v í m...“
„To poslední nezní špatně. Tak čekejte dál. To, že jste se dostal až sem, i když nevíte zatím proč, je docela nadějné.“
„A co vy?“
„Já?“
„Ano, vy, také čekáte?“
„Ach tak... samozřejmě... na vás!“
„Na mě?“
„Ovšem, vždyť vy jste...“
„Já...“
„Výborně, i když bezděčně. Až budete zase sám, nedělejte si představy, aby jste do nich zapadal a hlavně, nezaplácávejte čas zbytečně slovy. Zkuste to bez nich. Možná, že budete překvapen. Nejenom slovy je tvořen prostor. Vlastně vůbec ne slovy. Zkuste to někdy. Pozorovat bez snahy o dosažení cíle... bez manifestování činnosti... zkuste to.“
„Ale to je absurdní!“
„Vůbec ne.“
„Co mě pak povede?“
„Nic... o to právě vždycky jde.“
„Nechápu.“
„Samozřejmě, samozřejmě. K pochopení je potřeba slova.“
„To se dobře říká.“
„Zbavte se snů o tvoření... roviny všeobecně sdílených názorů... teď nebo příště... kdykoliv... hlavně to zkuste.“

Náhlá tma, spíše pološero. Krajina zmizí. Ne zcela úplně. Někde poblíž pískne pták, zavržou staré větve, zašumí vzdálený potok. Krajina existuje, podává o sobě zprávy, vytváří čas i prostor, je sama sebou a zároveň vším, aniž by někam patřila...

Oči se po chvilce otevřou. Slunce mizí za obzorem, medovina vsakuje do navlhlé země, stíny se rozmazávají do pruhů bezbarvé šedivosti která vystýlá cestu soumraku. V okolí autobusové zastávky je pusto. Opřena o lavičku stojí poloprázdná láhev. Mezi kamínky přibylo několik nových vajglů.

Pohled vše pozoruje, dívá se do stran. Zaznamenává obrazy, třídí je a ukládá. Náhle se zastaví a propíchne vzdálený obzor. Veškeré obrazy se tak spojí do jediného celku. Rozlišovat ho jakýmkoliv způsobem dál, je však zhola zbytečné. Výchozí i konečný bod spolu rovnoměrně splývají. Pohled se proto zvolna vytrhne a obrátí nazpět k láhvi, zaostří na jejím obnaženém hrdle a spirálovitě v něm zakrouží. Pln nečekaného odhodlání se nechá strhnout pohybem. Víno letí děsivou rychlostí v ústrety. Když se chce zarazit, zjistí že propásl vhodný okamžik. Nehraje to však žádnou podstatnou roli.

Yerres, září 1994.

Obálka čísla:

Kresba archív

Obsah čísla:

Svetislav Basara
Rozklad myslenia
str. 3

Mária Ferenčuhová
Spolu v jednom dome
str. 11

Radomir Konstantinović
Descartova smrť
str. 23

Krzysztof Lisowski
O hlade
str. 41

Jaroslav Formánek
Poviedky
str. 67

Lela Zečkovic
Vis-a-vis
str. 79

Archív
F. A. Ossendowski
Ľudia, zvieratá, bohovia
str. 97

Pavel Bunčák
Slová pred snom
str. 125

© 1987-2014 F.R.& G. publishing
The publication of this website has been made possible by a grant from the
Fund for Central & East European Book Projects, Amsterdam.