|
|
|
|
Aktuálne
Časopis Fragment / F. R. & G. (fan page)  |
<<
späť na Fragment ročník 2017, číslo 3 Od 6. mája 1981 je Milan Šimečka vo väzení. Filozof a publicista, ako ho tvrdohlavo označujú západné noviny, ak sa objaví jeho meno v nejakom článku o zatýkaní v Československu, alebo, v tom lepšom prípade, v stručnom texte pod nejakým jeho fejtónom, esejou alebo úryvkom z knihy. Filozof a publicista, napriek tomu, že už desať rokov je robotníkom a najnovšie väzňom. O tom väzení napísal ešte na slobode príspevok do zborníku, ktorý vydala v roku 1980 Petlice – ako výraz úcty k členom Výboru na ochranu nespravodlivo stíhaných, ktorí boli v roku 1979 nespravodlivo odsúdení. Vtedy netušil, že o rok bude aj on sám v situácii človeka, za ktorého možno zasa iní budú písať príspevky ako protest. Alebo to tušil, to by nám vedel povedať len on, keby mal tú možnosť. Tu je teda jeho príspevok. Keby ho nebol písal on, mohol by byť aj o ňom. Žijeme v naozaj zvláštnej dobe, ktorá nám umožňuje byť svedkami podobných paradoxov, ako je tento nasledujúci. Do svých desíti let jsem si pravděpodobně myslel, že vězení je vyhrazeno pro nějaké jiné lidi; pro zloděje, podvodníky nebo dokonce vrahy. Rozhodně však ne pro lidi, které jsem znal a kteří mne obklopovali. Musel jsem si to myslet, protože jsem nikdy neslyšel mluvit o někom, kdo by byl zavřený. Vím naprosto jistě, že doma se o vězení nikdy nemluvilo, ani u svých nesčetných tet a strýců jsem neslyšel mluvit o vězení. Předpokládám dokonce, že si všichni tito lidé mysleli, že když člověk žije poctivě, nemusí se myšlenkami na vězení vůbec zabývat. Nevím to s určitostí, ale muselo to tak nějak být. Můj polský strýček, ke kterému jsem jezdil na prázdniny, pletl ve stodole provazy a z koňských žíní vyráběl kartáče na čistění bot, které vydržely padesát let. Proč by měl myslet na vězení? Ale pak přišla válka a pro pana Fialu, který bydlel pod náma, přijeli dva muži. Najednou jsem z ničeho nic viděl, jak člověka, kterého jsem znal, odvádějí do vězení. Dívali jsme se s maminkou z okna, jak pan Fiala nastupuje do otevřeného auta. Muži v kožených kabátech se pohybovali rázně a jistě. Pan Fiala byl naopak nejistý, bledý ve tváři a docela jiný, než jsem ho znal. Předtím pořád něco sestrojoval, sestrojil stan a my jsme pak pod tím stanem spali na Radhošti. Stejným způsobem byl odveden i pan Ondráček, který bydlel naproti, ten mi předtím půjčoval olejové barvy a učil mě malovat dům a strom tak, aby na celém obrazu nezůstal ani kousek místa bez barvy. Na tomto místě by vypadala pěkně věta: Tehdy jsem pochopil, že mohou být zavření i lidé milí, hodní, poctiví a blízcí. Pravděpodobnější však je, že jsem nepochopil nic, jen jsem si začal zvykat na to, že se i doma mluví pořád o někom, kdo je zavřený. Po válce byla zavřena do lágru moje německá teta, která mi vždycky říkala: „Ale jedz, schäma dich nicht,“ když mi podstrkávala něco z německých přídělů. A pak už se to nikdy nezastavilo. Pořád byl ve vězení někdo, koho jsem dobře znal, a kdo mi připadal dobrý a poctivý. Dlouhá léta byl v Jáchymově jeden můj bratranec. Mezi mými tetami a strýci se o tom mluvilo jako o neštěstí, které nechodí po horách, ale po lidech. V novinách jsem četl o procesech a popravách. Vězení jako by začalo patřit k životu. Dnes už vlastně ani nevím, co tomu říkalo v té době moje svědomí. Oženil jsem se a měl jsem děti. A zatím byl ve vězení pořád někdo, koho jsem znal a kdo mi připadal dobrý a poctivý. Svědomí hrálo v té době s námi divnou hru. Nepoužívalo těch slov, kterými promlouvá dnes. Nemluvilo o právu člověka na svobodu, na přesvědčení, na důstojnost a na všechno, co vyplývá ze starých zvyklostí evropské civilizace. Plnilo se lítostí a zděšením. O lidech ve vězení se mluvilo jako o někom, kdo náhle a vážně onemocněl. Ale třeba to nebude takové zlé, třeba se uzdraví a bude dále mezi námi žít. Jistě, jistě, pak přišla doba, kdy se lidé z vězení vraceli a soudy byly opatrné. Dokonce se o tom všem začalo psát v novinách novými a předtím neznámými slovy a kdekdo si myslel, že se to už nikdy nebude opakovat. Těch přísah co bylo vysloveno! A přece už zase znám hodné a poctivé lidi, kteří jsou ve vězení. Už celých deset let si zase vyprávíme o lidech, kteří jsou zavření. Přikládáme třeba na chatě polena do krbu, aby jasně hořela a praskala. Z polen se šíří teplo a kolem putuje láhev červeného vína. Venku leží nad krajem noc a voní lesem a závratí lidské blízkosti. A v téže chvíli muž, kterému ta chata patří a kterému patří po právu i ta noc a ta závrať, učí ve vězení mladého cikána číst a psát, zatímco ostatní vězni rozmlouvají o svém předvězenském životě. Víme naprosto přesně, že ten muž je v lidských měřítcích poctivý a dobrý, že je jen obětí zloby a zášti anonymního státu. Už zase je ve vězení Jaroslav Šabata, kterého jsem znal. Pamatuji se na něho, jak vedl seminář ještě v době, kdy jsem byl studentem. Díval se na nás modrýma charismatickýma očima a mluvil o tom, jak revoluce osvobozuje člověka. Z vězení do vězení putuje snad i proto, že si to pořád ještě myslí. V té nedlouhé době, kdy byl na svobodě, jsem na něho naléhal, aby mi vyprávěl, co to s člověkem udělá, když prožije tolik let ve vězení. Ale on se usmál a řekl, že až někdy jindy. A já jsem tušil s podivením, že necítí zášť. A přece ho znovu zavřeli. Sedíme za nedělního odpoledne u stolu a můžeme si uvařit čaj nebo kávu, nebo se dívat z okna, jak někdo umývá auto, aby se lesklo. A ve vězení jsou lidé, které jsme znali, nebo jsou nám blízcí tím, co napsali, co řekli a jak se ve svém životě chovali. Snažím se představit si, jaký stav duše pudí žalobce, soudce a jejich nadřízené, aby odsoudili do vězení i ženy a oddělili je tak od dětí a od těch několika radostí života, které jim zůstaly. Anebo to vůbec nemá všechno co dělat s lidskou duší a všechno je jenom součástí jakési abstraktní politické nutnosti? Ve vězení jsou však lidé, o kterých víme s naprostou jistotou, že jsou poctiví a dobří a že do vězení je přivedl jen o něco větší smysl pro spravedlnost, než má ten pán, který venku umývá auto. Když jsem viděl naposledy Václava Havla, ptal jsem se ho, jaké to v Ruzyni bylo. Také se mu nechtělo o tom vyprávět, ale pak mi řekl, že nejhorší je zvláštní pocit odtržení od ostatního světa. Řekl, že se mu často zdálo, jako by svět venku už neexistoval a zůstal už jenom svět za mřížemi, se svými zvláštními normami, rytmem a omezenou dimenzí. Napadá mi, jestli ti, kteří rozhodli znovu o jeho zavření, četli některou jeho hru. Možná, že četli. Možná se jim nelíbila. Soudce, který ho odsoudil, jistě zajde někdy i do divadla. Vezme si tmavý oblek a lepší vázanku a jeho žena si oblékne dlouhé šaty. Když v divadle zhasnou světla, a otevře se opona, normální člověk cítí slabé slavnostní zatrnutí. A tak se ptám sám sebe, jestli soudce při tom zatrnutí pomyslí někdy na to, že jednoho z těch, kteří se na tomto obřadu nejvýznamněji podílejí, poslal na čtyři roky do vězení. Nevím, jestli mohu říci, že jsem znal Jiřího Němce. Jednou jsme spolu hodinu diskutovali o Masarykovi. Němec se mnou diskutoval tak, jako by se pořád bál, aby nenarazil na nějaký můj nesouhlas. Já jsem se taky začal bát a tak jsme vyprodukovali orgii tolerance a tiše jsme se rozešli. Možná, že je ve vězení právě za tu toleranci, bylo by to docela myslitelné. Slyšel jsem samozřejmě povídat o všech ostatních z těch desíti. Takže skoro mohu říci, že jsem je znal. Je to pořád stejné. Přibylo zase dalších deset let k těm předcházejícím, kdy si povídáme v této zemi o lidech, kteří jsou ve vězení. Jde z toho na člověka únava. Únava z těch, kteří měli možnost tomu jednou provždy zabránit a nezabránili tomu. Nebylo to tak obtížné. Neexistuje žádná abstraktní politická nutnost, která by vyžadovala, aby československá inteligence, ozbrojena jenom kolujícími papírky, sbírala před blížícím se koncem dvacátého století zkušenosti z vězení. Jménem republiky jsou souzeni spisovatelé, filozofi a novináři. Ale ano, i tento druh lidí je stejně chybující a omylný jako všichni ostatní. Jenže všichni víme, že tihle byli odsouzeni za ten druh odpovědnosti ke stavu společnosti, jaký se později stává předivem příběhů z čítanek pro školní mládež. Byla souzena ruka, podaná lidem v neštěstí, odvaha k solidaritě. Republika, jejímž jménem byly vyneseny rozsudky vlastně ani neví, co bylo souzeno. Dostala opět na vědomí, že se nevyplácí pálit si prsty za jiné, že je vlastně trestné otevřeně bránit zapomenuté principy elementární lidskosti. Jménem republiky se opět řeklo, ať se každý stará sám o sebe, ať se do ničeho neplete, ať říká jen to, co je v novinách. To je právě to, co teď potřebujeme, na prahu osmdesátých let, uprostřed politické a ekonomické bezradnosti, uprostřed těžkomyslné národní apatie. Možná je ještě naděje. Slyšel jsem mluvit ty, kteří se z vězení vrátili a v jejich slovech jsem necítil ani nenávist ani zášť. Mýlí se ti, kteří bezděky předpokládají, že tam spřádali plány pomsty, jako onen hrabě na ostrově If. V tom je naděje. Byla by to naděje, kdyby to pochopili ti, kteří už příliš dlouho pojímají naše neblahé národní dějiny jako prosté úlohy z účetnictví: jednou ty mě, pak zas já tobě. Strach nebyl nikdy moudrým rádcem a je ještě horším pomocníkem. Když trvá příliš dlouho, mrzačí nezbytné vlastnosti, které potřebuje národ k životu: poctivost, odvahu a chuť k práci. (Text bol uverejnený v štvrtom čísle samizdatového časopisu Kontakt, ktoré vyšlo 30. 12. 1981.)
|
Obálka
čísla:
ISSN 1336-4316 Obsah
čísla:
|
|
|