|
|
|
Aktuálne
Časopis Fragment / F. R. & G. (fan page) 
|
Ivan
Diviš Pokud to není Ronald Freisler, předseda senátu Lidového soudu Třetí říše, který jednal tak, že na generála Witzlebena po celou dobu procesu řval, pokud to nejsou pánové Urválek a Čížek, pokud to není sám Vyšinskij, který zahajoval proces ze svého státně žalobního křesla otázkou: obžalovaný Krestinskij, vypovídejte o své trestné činnosti, a tedy imputativní formulí, která do žádné jurisdikce světa nepatří, pokud to tedy není totalitární teror, vynáší soudce trest smrti nad obžalovaným, a to po jednomyslném výroku poroty, jen nerad, s mrazením, on, ostřílený profesionál, protože nejen on ale všichni přítomní cítí, že se tu děje cosi strašného, přesahujícího v oblast metafyzickou, že je to přestupnictví boží. Za starých časů, v antickém Řecku byly vynášeny rovněž hrdelní tresty ale s výnimkou: vyber si, buďto smrt anebo vyhnanství. Odsouzený chtěl ovšem žít, ale to nemohl; vyhnání z obce rovnalo se existenciální anihilaci: kde bude spát, co jíst a že kdokoli jej může beztrestně zabít? Byl, jak říkají Němci zavádivým slovem „vogelfrei“, což neznamená volně poletujícího ptáka, ale strašnou věc: být všem a všemu vydán všanc, vplen. Za naší první republiky musel vynesený a právoplatný rozsudek smrti podepsat TGM. Jsou známa podání, že se mu to několikrát za řadu let jeho úřadování stalo. Bylo to pro něho to nejhorší, co mu kdo mohl udělat. President měl černé chmurné dny, nervosně chodil, on, vzor vyrovnanosti a rytířskosti, jako by ztrácel svou podstatu. Nakonec dostal jakýsi raptus, podepsal a křičel: tady to máte, a dejte mně svatý pokoj, a hodil lejstro po doručovacím úředníkovi. Nedovedl si, a správně, srovnat v hlavě, jak jeden člověk může druhého člověka úředně zbavit života. Intensivně se trestem smrti zabýval Albert Camus. Jeho eseje vážící sa k tomuto tématu, vyšly německy pod souborným titulem UNTER DER GILLOTINE. Camusův otec odešel jednou z domu, k večeru se vrátil a začal zvracet. Hodnou dobu z něho nic nikdo nevypáčil. Pak se snad svěřil Camusově matce a ta to nějak přišeptla Albertovi. Šlo o gilotinování nějakého hnusného chlapa, ale hlavně, šlo o popravu veřejnou. Poslední veřejnou popravu zažilo tzv. Československo, když na pankráckém nádvoří věšeli K. H. Franka. Nejde o to, že s touto popravou souhlasím, to je moje privatissimum, jde o to provedení coram publico, které zažil i Camusův otec. Veřejná poprava nedopočitatelným způsobem vzbuřuje lidské pudy, ne city, a eskaluje do podlosti a msty. Chytej si je! Jde o to podlé parasitární čumilství. S jakými asi duševními průběhy odchází divák z veřejné exekuce? Jak mu je nazítří ráno? Jeho nenávist, přítomná v každém člověku, utrpí rozedmu a zachvátí celou bytost. V těch dobách se nekráglovalo veřejně, ale tajně. USA věruže nemohou být pyšné na svou filmovou produkci, ale když se jednou za uherský rok strefí do figury, tak se strefí do figury. Každý si pamatuje film DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ. Předvádí se tu téměř neuvěřitelný výkon spravedlivého člověka, který jednoho po druhém z poroty zpracovává tak dlouho, až ona změní své VINEN na NEVINEN. Všichni, jak se ukazuje, řekli VINEN ne proto, že by byl býval obžalovaný vinen, ale ze soukromých, privátních motivů. DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ je film-triumf. Člověk byl zachráněn a mohl opustit soudní síň. Ale co s těmi, kdo se dopustili zločinů neodpustitelných? Únosu dítěte s vyděračským úmyslem vůči rodičům, znásilnění někde u zdi podzemní dráhy o půl třetí ráno? Nesčetné zločiny proti dětem? Decimování lidí drogami, a to naprosto cynicky, přičemž praví bosové bydlí nedaleko Bogoty v luxusních palácích, nezastižitelní a chráněni komandy? Nejsem s to rozhodnout, zda toto přesvědčení je správné či chybné, ale že vždycky se může najít cesta, jak takového lumpa zlikvidovat, aniž mu podřízneme krk. Začalo to už v devatenáctém století, dosti špatném, které plnou parou, takříkajíc, preparovalo století naše, kdy, jak se zdá, už všechno je ztraceno. Devatenácté století má na svědomí světově rozsáhlý koloniální imperalismus, války, první průmyslovou revoluci, která právě s dětmi nakládala jako s dobytkem, vynořovaly se zrůdy, Goyovští obři, ale stále ještě stálo 19. století ve figuře a ve svých pokryteckých populitách respektovalo tabu. Žena a dítě byly tabu a mnohdy i náboženství; bylo dobré chování, manýry. Dvacáté století se utrhlo ze řetězu. Dvacáté století se skládá z válek, jen já jich zažil pětačtyřicet, z vymizení dobrých mravů, z absence tabu (především dítěte) a z tak obecného spuštění, že všechno je možné a všechno se zítra může stát. Lidský život zdevalvoval, klesl na burse života na nulu. V podstatě si každý dělá co chce, a někoho zabít, zastřelit? Nic lehčího, jen si opatřit pistoli s tlumidlem. Donekonečna se rozbujely rozvědky a kontrarozvědky, a to cítím, lidé z toho ze všeho mají potutelnou radost, jakoby cítili svou novou, lichou svobodu. Přes tohle všechno trvá metafyzikum, že žádná lidská instance nemá práva na můj a tvůj život. Když do basy tak do basy, ale vzít popravou život? To je nepřípustné, to je nepřipustitelné. Zde je sakrosanktum. Já vím, že se to denodenně porušuje, ale právě proto. Nakonec, a to je precedens, budeme se navzájem likvidovat kolektivně, což taky děláme. – Existuje
zvláštní amerikánská soudcovská klausule: Soudce zatluče kladívkem a
řekne: odsuzuji vás k doživotnímu žaláři bez možnosti dřívějšího výstupu
z trestu. Pod obžalovanou nebo obžalovaným se zaklepou kolena. Neexistuje
odvolání. A tak ne trest smrti, ale právě tento, takovýhle trest bych
přál tisícům takzvaných našich spoluobčanů, kteří měli donedávna v pracovním
úvazku ničit bližním život.
|
Obálka
čísla:
Obsah
čísla: |
|
|