|
|
|
Aktuálne
Časopis Fragment / F. R. & G. (fan page) 
|
Fragment
ročník 1992, číslo 2 Velmi bychom se divili a bylo by nám nepříjemné, kdybychom nazítří našli ve své poštovní schránce úřední přípis od jednoho z kafkovských úřadů, v němž jsme vyzývání, abychom se přestěhovali do Dakaru, do Šanghaje anebo do Bratislavy. Naše nausea by pochodila ani ne tak z nepříjemností přemístění jako z vědomí, že naše, euroamerická civilizace je v těchto místech jen potroušena, dispersována, sice přítomná, ale jen „random“, tj. namátková, jako je například namátkové všechno v Praze: každý druhý obchod je zde označen nálepkou: PRO NEMOC ZAVŘENO, PŘEJÍMKA ZBOŽÍ, INVENTURA, anebo PŘIJDU HNED, a tedy vesměs průhledné záminky, které podvádějí. My všichni však žijeme v euroamerické civilizaci integrované, tj. oné, která je přítomna všude a která mimo nepředvídatelných katastrof neselhává. Chceme v baráku do pátého patra, tu je zdviž, zmáčkneme knoflík a výtah nás v několika vteřinách vynese na místo; tu je stanice autobusů, kam určitě autobus přijede podle plánu a nikoli jako v Moskvě až za pětadvacet minut. Doma spolehlivě svítí elektrika, v koupelně i v kuchyni teče studená i teplá voda, ten zázrak. Stačí si zorganizovat administrativu, jít na letiště a za tři hodiny jsme v Barceloně. Je to všechno velmi pohodlné, nikdo to nechce postrádat, aniž se toho vzdát. A je typické, že místa tak problematická jakými jsou Dakar, Bratislava nebo Šanghaj nechtějí nic tak vášnivě, jako právě tuto plynoucí a samozřejmě, jakoby od sebe samé fungující civilizaci. Všichni, i Číňané, nejkonservativnější populita lidstva, chtějí euroamerickou civilizaci, která nás hýčká, ale která má i mnoho stinných stran. A hlavně, skončeme to, chce mít tuto fungující civilizaci i Rusko, zuřící, že jí nemůže dosáhnout. Člověk musí žít dlouhou, velmi dlouhou dobu na Západě, aby pochopil a prokoukl povahu této civilizace. Jsem přesvědčen, že miliony, desetimiliony konzumentů tuto povahu nenazřeli nikdy. První statement je ten, že tato civilizace nestraní životu ale smrti, že to je tedy ne civilizace života, ale smrti. Zde se, právě tak jako v Československu SEMTEX, vyrábějí smrtonosné zbraně, odtud se do Kolumbie dodává chemická mezilátka, nepostradatelná pro výsledný produkt-kokain jakožto bílý prášek, zde se vyrábějí pumy naplněné smrtícími plyny, přičemž výrobce nelze nikdy přistihnout, zastihnout, usvědčit, odsoudit. A přesně totéž se děje ve Francii, jakožto v jednom z největších zbrojařů světa a přesně to se děje v Itálii, kde na severu vládne MAFIA a na jihu, od Neapolu po Sicílii, CAMORA. Ustavičná idiotská reklamáž a hlavně televize, tento SATAN pozdní doby, otupuje naše sensorium. Televize je menticida. Pro televizi a skrze televizi se ničí naše sensorium, především naše schopnost nazírat věci a bližní bezprostředně, intuitivním náhledem. To je stále ještě vyhrazeno dětem tak do šesti let, ale ne déle. Znám to sám od sebe. Vyjdu-li z domu a jdu se najíst do hospody, jsem už otupen tak, že naprosto nevnímám lidi a děje kolem sebe. Dále je jasná věc, že toto je civilizace parasitární. Je plemeništěm miliónů parasitárních existencí, z nichž ani jedna nikdy v životě nezvedla rukou cihlu a které fungují ve svém pseudoživotě jako stín stínu na zdi. Podobný parasitismus, řekl bych velkovýrobně, narůstá v dnešním Československu. Všechny strašlivé války, devastující celé populace nevzešly v našem děsivém století z Ruska anebo Číny, ale vždy z Evropy. Později ona zatáhla do válek i USA a z války evropské se stala válkou světovou. Co je na této civilizaci tak prazvláštní, je její jeden až nesnesitelný rys – její nudnost, její nuda. Člověk není dalek toho říci, že ona je na nudě zbudována, vybudována. Dostanu-li se jednou za rok do středu města a vstoupím-li do obrovského obchodního domu, za pět minut od vstupu se mně zvedne žaludek a zmocní se mne nausea. Ptám se, zcela naivně jako dítě, jak je možné tuto hovadinu zbudovat, postavit a zorganisovat zevnitř. V tomto domě je všechno, co člověk potřebuje, všechno je tu nachystané a zorganisované, a právě to mne paradoxně zlobí. Je tu všechno, jen já tu nejsem. Nuda a nudnost vyplývají tedy z toho, že tu všechno je pohotově? Patrně to nebude tak jednoduché. Nuda a nudnost se dostavují při prozření, které pochopilo, že lidský život tu hraje minimální roli, že však maximální roli tu hrají peníze, něco zcela mimo mne. Já jakožto individuum, zde nehraji sebemenší roli, nestalo se mně po léta, aby mne byl kdo oslovil anebo vyjádřil solidaritu s tím, co v životě konám anebo jsem vykonal. Zde nikdo je člověk, máloco věc, všechno předmět. Jiným problémem je exploatace sexu, zvláště mužského. Tato exploatace se děje pouze a jedině pro peníze. Pornografické časopisy a magazíny, jejichž redakce jsou osazeny naprosto cynickými syčáky, nejsou nemravné o sobě, unsittlich an sich, ale pro svůj účel, že totiž vykořisťují samotu muže, který je hloubkově nešťastný. Orgasmus za tři minuty nad obrázky, které jsou navíc nevzrušivé a dokonale prolhané, to je svinstvo. Je to svinstvo a navíc Hřích proti Duchu svatému. – Otázka zní: kam
utéci, se utéci, kam prchnout, abych mohl žít a dožít svůj nakrátko
život? Máme tedy resignovat na euroamerickou civilizaci a její zločinné
produkty a nechat se převálcovat veleobrem a podupat jednou miliardou
láptí, a kdyby jenom láptí? To je ta skutečná antinomie a pokud můj
obzor sahá, i neřešitelná. Nemíním do těchto svých poznámek zanášet
jakoukoli polaritu kapitalismus – socialismus, Východ – Západ, a to
už proto ne, že dnes se celý svět tajuplně spřáhnul a tyto polarity
smazal do něčeho třetího, co zatím nelze pojmenovat.
|
Obálka
čísla:
Obsah
čísla: |
|
|