|
|
|
Aktuálne
Časopis Fragment
/ F. R. & G. (fan page)
|
<<
späť na Fragment ročník 1990, číslo 7 DVE ESEJE Dve eseje Milana Šimečku sú poslednými z dlhého radu esejí, ktoré za svoj život napísal. Mal ich čítať na univerzitách v Amerike počas mesačného turné plánovaného na október. Veľmi sa na túto prvú veľkú cestu do zahraničia po dvadsiatich rokoch tešil. Zomrel týždeň pred ňou. LITERATÚRA A POLITIKA: OBNOVENÍ SVOBODY Vloni, asi tak třetího dne revoluce, jsem byl s několika přáteli hostem švédského velvyslance v Praze. Bylo to staré pozvání a ani revoluce by z případného odmítnutí nesetřela příznak nezdvořilosti. Čekalo nás setkání se skupinou švédských spisovatelů, s nimiž jsme si měli pohovořit o svízelích pronásledovaných spisovatelů. Když jsme šli na schůzku, potkávali jsme cestou studenty, skupiny mladých lidí s vlajkami a transparenty, celé zástupy, jak se valily na Václavské náměstí na demonstraci. Při besedě jsme seděli jako na trní, protože každý z nás měl svěřen revoluční úkol, chystal se někde řečnit, v posluchárnách vysokých škol anebo v divadlech. Podle toho také beseda se švédskými spisovateli vypadala. Švédové chtěli hlavně vědět, jak je možné, že právě spisovatelé, umělci a vůbec intelektuálové hrají v Československu rozhodující úlohu ve společenských proměnách. Přiznali nakonec, že nám velmi závidí a že by podobnou roli rádi vyměnili za lukrativní honoráře ve velkých novinách, které jsou prý stejně jen úplatkem za slavné jméno, na obsahu nezáleží. Seděli jsme tam proti sobě a nestačili se divit. My, kteří jsme doma nesměli dvacet let publikovat ani řádku, my, které policie honila jako zvěř, kteří jsme byli uráženi v novinách bez možnosti bránit se, my, z nichž mnozí strávili kus svého životního času ve vězeňských celách. Nám bylo záviděno! Ano, protože jsme se sešli v slavnostní okamžik, kdy Prahou a jinými městy táhly demonstrace, kdy se s praskotem sesouval starý systém. Byla to hvězdná chvíle, která je spisovatelům a intelektuálům historií dopřána jednou za sto let a to i v takové zemi, jako je Československo, kde národní inteligence vlastně vytvořila národ a přivedla jej před sedmdesáti lety k nové státnosti. Švédští spisovatelé viděli především generální rozpad komunismu, jeho náhlou degradaci mravní a politickou, několikadenní demontáž ideologie lži a neuvěřitelně působící vítězné tažení pravdy, již se zalykala všechna lidská ústa. Na mítincích, na obrazovkách, v divadlech a v rádiu pojmenovávaly onu nádhernou chvíli hlasy intelektuálů, spisovatelů, herců, vědců. Nitky tohoto dlouhého svátku rozumu, pravdy a jakési až knižní ušlechtilosti se táhly do podzemního divadla k dramatikovi světového jména. Uskutečňovala se biblická vize, v níž ponižovaní a vysmívaní donkichotové byli pozvedávání na ramena lidu proudícího ulicemi, lidu tak opilého štěstím, že při revoluci nerozbil ani jednu okenní tabulku. Jenže co nám švédští spisovatelé záviděli? Právě ten slavný okamžik. Nebyl čas vysvětlovat jim, jakou mravní a uměleckou spoušť nadělalo čtyřicet let diktatury v literatuře, v umění a v celém způsobu myšlení společnosti. Ještě méně bylo možné vylíčit se všemi dramatickými průvodními jevy zmařené životy vynikajících tvůrců, dlouhá léta vězení a odchody do exilu, anebo to nejhorší, co umělce může potkat, totiž přijetí násilí za normu životu, podřízení se realitě a sloužení jejímu pokaženému dechu. Nikdy nespočítáme, zda bylo víc těch, kteří prokleli svůj život, že se raději vzdali svých uměleckých ambicí než by sloužili blbosti nebo těch, kteří prokleli svůj život, že blbosti sloužili. Prostě zkušenost literatury v diktaturách je nepřenosná a závist ze skutečnosti, že riskantní vzpoura přináší někdy autorovi proslulost a slávu, není na místě. Švédští spisovatelé na oné schůzce nám nezáviděli naše spisovatelské role, pravděpodobně nic od nás nečetli, ale to, že jsme je přinesli do politiky a tím jakoby zhodnotili. Řekli nám, že ve Švédsku by se to nikdy nemohlo stát. Najednou jakoby podlehli svůdné myšlence, že politika je víc než literatura a že literát korunuje své dílo až tím, že se stane prezidentem. To je jistě omyl a švédské spisovatele omlouvá jen to, že prošli Prahou, že viděli nadšení zástupů, slyšeli pokřik a cítili, jak se hýbe zem pod nohami lidí směřujících za svými literárními vůdci ke svobodě. Československo je, pravda, od svého původu zemí, kde byla politika vždy těsně spjata s literaturou. Kromě Jana Žižky, husitského válečníka, nemáme vojevůdce, na kterého bychom vzpomínali. Nejpopulárnější uniformovanou postavou v Čechách byl vždy dobrý voják Švejk, hrdina rozkladný, zesměšňující všechny politické a militaristické svátosti. Z politické československé tradice se v obecném vědomí vynořuje také jen jedna postava T. G. Masaryk. Muž, který je s literaturou spjat více než je jinde obvyklé. Svůj účet s nejhorší českou vlastností, s přijímáním národně prospěšné lži, si vyřídil s Čechy přes literaturu, přes Rukopisy, podvrhy prastarých epických básní z českého dávnověku. Pochybuji, že by se u jiných národů mohl politik zapsat do duše svého lidu tak odtažitou problematikou a ne třeba reformou daňového systému. Pamatuji si, že i já jsem procházel školami nevěda nic o profesionálních politicích, o národohospodářích, úspěšných podnikatelích, ale zato indoktrinován citáty z uznávaných spisovatelů, novinářů, historiků a intelektuálů výrazně humanistického zaměření. Myslím si, že výrazně literární interpretace národního osudu přispěla do značné míry k tomu, že Československo padlo tak bezbranně do Stalinovy náruče. Tím pravda nechci říci, že to byla věc klíčová. Jisté však je, že v národním vědomí se za sto let předcházejícího vývoje usadilo dost iluzí plebejského a sociálně utopistického ražení: všichni lidé, kteří se zapsali do dějin národa, byli chudí, byli to většinou lidé, kteří psali při svíčce: Bohatí nemohou být poctiví, peníze ani majetek nepřinášejí štěstí. Světová literatura je plná takových moralit, ale v Čechách se braly velmi vážně. Na nejúspěšnějšího českého podnikatele, Tomáše Baťu, který byl navíc strůjcem velkého sociálního programu, se vrhla celá česká literatura s pozdějšími národními umělci v čele. Ideologie bývá úspěšná tam, kde se může opřít o instinkty, a v Čechách byly tyto instinkty po desítiletí vytvářeny literaturou. Veřejnost byla například lhostejná ke konfiskacím majetku ne proto, že by zahořela pro marx-leninskou ideologii, ale hlavně proto, že to bylo v souladu s jejími instinkty, podle nichž byl majetek něco jako nepravost; při neuvěřitelné pasivitě celé společnosti se u nás podařilo zestátnit v krátké době 100 % soukromého majetku. Holič přišel o nůžky, švec o verpánek a nikdo nahlas neřekl, že je to šílenství. V literatuře té doby není tato tragedie zaznamenána. I dnes, po revoluci, začne někdo provozovat úspěšně hospodu a najdou se lidé, kteří mu ji ze závisti podpálí. Příklady, které uvádím, jsou spíše zábavné než průkazné a pro sociologii nepoužitelné. I tímto způsobem však kroužím pořád okolo tématu, totiž zvláštní závislosti československé společnosti na literaturou stvořeném obrazu světa. I komunismus svým vzýváním materiálních podmínek života jako rozhodujícího sociálního faktu, se v Československu nedržel teorie. Přestože systémem otřásaly různé hospodářské krize, jednou nebylo to, pak zase ono, vyřítil se vždy všemi svými palebnými prostředky do boje, když šlo o něco literárního. V první polovině šedesátých let vedl např. rozsáhlou kampaň proti pokusům rehabilitovat Franze Kafku. To je samo o sobě absurdní úkaz. V obchodech nebylo maso a režim vedl kampaň proti Kafkovi s vědomím, že absolutní většina lidí Kafku nečetla, aspoň ne ta, která remcala ve frontách na maso. V zásadě to samozřejmě nebyla pravda, ale i sovětská invaze do Československa jako by byla vyvolána Brežněvovou zuřivostí nad psaním československých literárních týdeníků. Očití svědkové tvrdí, že v jednání v Čiernej vytahovali sovětští představitelé neustále překlady z článků z československých novin a ukazovali je Dubčekovi. Koloval vtip, že jsme udělali tehdy nejlepší obchod v dějinách, že jsme dostali 20 000 tanků za „2 000 slov“, čímž byl myšlen proslavený text, který napsal svým neopakovatelným způsobem Český spisovatel Ludvík Vaculík. I když toto spojení s literárním textem bylo samo o sobě absurdní, vyvolávalo v člověku obsesi z pomyslné viny. Ludvík Vaculík samozřejmě v rozumu věděl, že příčinou invaze vojsk pěti států do Československa byla obrana velmocenských a pokleslých ideologických zájmů, ale v sedmdesátých letech se dost trápil neodbytnými úvahami, co kdyby těch 2 000 slov nenapsal. Jak vidíte, nemají to spisovatelé v Československu lehké. V posledních dvaceti letech se režim vrhal na literaturu zběsile a při každé příležitosti, jako by nemohl zapomenout na to, že to byla právě literatura, která mu v šedesátých letech podtrhla půdu pod nohama. Zvenčí je těžké pochopit a vžít se do kampaně, která byla rozpoutána po zveřejnění úvodního prohlášení Charty 77. Text to byl jen zčásti politický, většinou se skrýval za výpovědi filozofické, humanistické, hlásil se k mezinárodním smlouvám o lidských právech a umírněně nabízel dialog o těchto věcech. Ani slovo o opozici a už probůh ne o svržení režimu. Týden trvala přípravná fáze a pak vylila režimní propaganda vědro nejhorších evropských ideologických odpadků na text i na jeho signatáře. V té době se již nepopravovalo a tak se konaly veřejné popravy na novinovém papíře. Chodil jsem v té době často k výslechům a někdy jsem se ptal, proč ta zuřivost kvůli obyčejnému průvodu slov. Říkal jsem jim s Hamletem, vždyť jsou to jen slova, slova, slova, ale právě od důstojníků státní bezpečnosti se mi dostalo výkladů, které jako by manifestovaly československou posedlost literaturou. Říkali, že slova jsou nejhorší zbraně, že jsou důležitější než pušky a děla, že slova mění svět, že boří režimy, zapalují paláce vládců atd. Oceňovali význam slov nekonečně více než Václav Havel ve své řeči při převzetí frankfurtské ceny. * * * Teď vás ani nepřekvapí, když řeknu, že i listopadová revoluce v Československu byla revolucí silně literární, že byla revolucí slov a jimi vytvořené morální vize svobody, lidských práv a lidské důstojnosti. V žádném případe to nebylo tažení pro zavedení tržního hospodářství a privatizace majetku. Tyto důležité věci byly v listopadu stranou zájmů nadšených davů. Dohromady se promíchala lítost nad zbitými studenty, hanba za dlouhý život ve lži, odpor k nehybné existenci státu, který zabil svou podprůměrnou existencí jakoukoliv záminku k vlastenectví, hnus z přetvářky, kterou byl každý občan zasažen, pokoření za pomalé klopýtání za západními sousedy, probuzená touha říci, co si myslím. To vše dohromady a mnohé jiné se slilo v aureolu literárně obratné vybraných slov, která se klenula nad davy lidí a na starou moc jako kdyby měla ochrnující účinek. Ve dvou týdnech vzdala i poslední zákop a odtáhla do penze. Přitom pořád měla revoluce k dispozici jenom slova rezolucí a provolání, která dávali dohromady spisovatelé a žurnalisté, kromě transparentů nesli lidé v rukou jen klíče, kterými zvonili poslední zvonění, z davů nevyletěl ani jeden kámen a ani jedna cihla. Všechno se odehrálo jen ve velkých městech, kde byla výrazně mravní a politická povaha revoluce nejzřetelněji vnímatelná, v malých městech a na vesnicích sledoval lid revoluci v televizi. Jen na dvě hodiny se zastavila práce v generální stávce a to se ještě většina pracujících veřejné zavázala ke stávkám symbolickým. Při mítincích panovala skutečně kolektivní euforie jak z literárního kýče, byl jsem při tom, když v Bratislavě oznámil moderátor davům, že jacísi nešťastní novomanželé ztratili 15 tisíc korun připravených ke koupi nábytku. Za půl hodiny doputovala na tribunu obyčejná igelitová taška a v ní se napočítalo přes šedesát tisíc korun. Za pár měsíců po revoluci vás v tomtéž městě okradou bez skrupulí za bílého dne. Obnovení svobody bylo v Československu tak rychlé a mělo tak slavnostní ráz, že tomu o něco později lidé ani nechtěli věřit. A tak se i v lidovém podání i v tisku začaly šířit zvěsti o tom, že vše vlastně probíhalo podle předem připraveného scénáře, který vypracovaly nejlepší mozky KGB za spolupráce s CIA. Lidi prostě nechtějí věřit faktu, že systém zhnije zaživa do kořenů a potom se zhroutí pod zahřměním společně volaného slova svoboda, svoboda....! * * * Pochod k obnovení svobody v Československu byl krátký, těžko říci, zda trval dva týdny anebo šest týdnů, do zvolení Václava Havla prezidentem a sestavení vlády národního porozumění. Vítězství svobody v té podobě, jak ji reflektuje po staletí západní tradice, však bylo úplné. Šlo především o osvobození slova a vědomí. Lidé si ani výrazně neuvědomovali, že zabředli s celou zemí do absurdní situace a že žijí v komické kombinaci starého komunistického systému a absolutní politické a duchovní svobody. Existenci takového hybridu ani teoreticky nikdo nepředpokládal. Já jsem denodenně trnul v údivu, že za tohoto stavu všechno funguje jako předtím. Ráno bylo v obchodě mléko a chléb, jezdily tramvaje a autobusy, i když aspoň teoreticky se měl celý komunistický hospodářský systém se svobodou dávno anihilovat. Tento stav trvá vlastně dodnes a je příčinou hluboké frustrace, která začala rozdírat československou společnost. Je to vše dáno do jisté míry i tím, že revoluce mluvila převážně literární rétorikou, přestože systém skomíral hlavně na ekonomické úbytě, držel se nad vodou z posledních sil v západním obklíčení. Až do poslední chvíle rozdával obyvatelstvu mírné požitky, ačkoliv už nebylo z čeho, produkoval vepřové maso, aby nikdo v neděli nemohl nadávat, že si už nemůže dovolit národní jídlo, vepřovou se zelím a s knedlíkem. Na rozdíl od všech jiných zemí ve východní Evropě svrhli v Československu režim sytí lidé, před demonstracemi se dobře najedli a po demonstraci šli do hospody na pivo. Přirozeně v kruzích opozice, kde pracovala řada ekonomů se vědělo, co nás čeká. Jenže slovo svoboda vlálo slavnostněji a tak se mávalo hlavně jím. Byl jsem u toho, když se dělala poslední redakce petičního textu Demokracie pro všechny, to bylo v létě v roce 1988. Sešli jsme se ve sklepě jakéhosi sovětského obchodního zastupitelství, kde byl jeden z nás nočním hlídačem. Podle hesla, že pod svícnem bývá tma. V textu, jehož autorem byl Václav Havel, byla věta, v níž se žádalo odstátnění malého průmyslu. Někdo navrhl, abychom tam prskli i střední průmysl. Vzhledem k vzrušenému slovu demokracie to nebylo relevantní, nikdo tehdy nepředpokládal, že by se příští ministr mohl tímto problémem prakticky zabývat. Já jsem myslel na to, zda nás Rudé právo prohlásí za skryté nebo otevřené zaprodance kapitalismu. Frustrace, o které mluvím, vyplývá nyní z šířícího se vědomí, že spolužití komunistického systému se svobodou není dále možné. Ve svém vrcholném období za Stalinovy éry byl systém promyšlen do důsledku tak, aby neponechal občanovi ani kousek nezávislého území, nechal všechny lidí vyrůst jak jehličky na stromě státu, s ním žiješ a padáš. Za čtyřicet let si však člověk i na takovou připoutanost zvykne. Poskytuje relativní bezpečí a kdo se dovede ke kmeni přitisknout, není na tom špatně. Nyní má být vše jiné. A já vidím, jak se lidé začínají ohlížet za sebe a nesměle se ptát, zda bychom nemohli soužití systému se svobodou zachovat. Mnohým se nechce do nejistot tržního hospodářství, do podnikatelských rizik, do pohybu za prací a do přemýšlení nad několika možnostmi. Pohodlí a vysedávání v hospodách v pracovní době prý nebude existovat. Krádež ze státního majetku, která se tolerovala div ne jako protikomunistická činnost, prý bude jinak mravně posuzována. I někteří spisovatelé se ohlížejí za dobou, kdy mohli žít z knih, které nikdo nečetl a nikdo neprodal. V Brně se prý objevil nápis: komunisté, vraťte se, vše odpuštěno! Jenže ani komunisté, kteří skromně zasedají v parlamentu, se nemají kam vrátit. Naštěstí je snadné ukázat všem, že film se přetrhl, že ho není možné pustit pozpátku. Svět, kam bychom se mohli vrátit, už neexistuje. Byl to umělý svět, jaký mohl existovat jen ve své skloubenosti s ruskou hegemonií, se strážným psem společné ideologie, s vývěsním štítem tábora míru, který neustále odolává imperialistickým intrikám. Jenže tento svět se rozpustil jak kostka cukru v čaji, kdoví, zda to Gorbačov předvídal, když vyhlásil svou doktrínu, že si každý může dělat co chce. Vím však, že byl místodržícími umělého světa východní Evropy tisíckrát proklet. Není kam se vrátit, ale ještě horší je přešlapovat na místě. * * * Po výtce mravní revoluce v Československu, jíž dali svůj punc převážně literární disidenti, musí udělat další krok. Totiž zaštítit svobodu nejen politickými institucemi, ale také institucemi hospodářskými. Například vzkřísit po čtyřiceti letech vlastnictví půdy, objektů, výrobních provozů, řemesel a služeb. Je to gigantický praktický úkol, pro který nemáme vypracovaná účinná hesla a který je mravně v rozporu s naší literární tradicí a s komunistickou zkušeností, usazenou v kostech. Staří vlastníci jsou většinou mrtví, jak vymyslet spravedlivě nové vlastníky, aby to nebyli právě ti, kteří v minulosti zbohatli ve věrných službách režimu? Bylo nekonečně snadnější podepsat před čtyřiceti lety znárodňovací dekrety, než učinit dnes něco smysluplného se zbytnělou průmyslovou kapacitou státu, o které někteří ekonomové tvrdí, že jí máme dvakrát tolik, než jí ve skutečnosti potřebujeme. Propadáme se pod její tíhou a její energetickou a ekologickou náročností. Nebudu vás unavovat příběhy z těžkopádnosti tohoto přechodu. Snažím se držet tématu a ukázat, jak literární vidění světa, které Československo tak hladce převedlo k obnovení svobody, stojí často před obrovskými problémy hospodářského přechodu a jeho sociálními důsledky. Zatím jsme převedli zemi do slušného demokratického uspořádaní slovy a morálními apely, protože opozice literátů a umělců měla v zemi neobyčejně velký potenciál mravní autority. My nyní rovněž musíme hledat způsoby, aby se rozběhla kolečka hospodářství podle lidských zájmů, aby nám řezník, jak praví starý Adam Smith, neprodával maso, protože nás miluje nebo slouží proklamovanému cíli neustálého zvyšování životní úrovně, ale prostě proto, že je to v jeho zájmu. S řezníkem to jistě svedeme, ale co s desetitisíci dělníků, kteří byli výborně placeni ve zbrojním průmyslu? Co se zemědělci, kteří si zvykli na družstva, přebudovali chlévy na obytné místnosti, zapomněli na osevní postupy a hlavně zpohodlněli při družstevní osmihodinové pracovní době. Čeho se dotkneme, to zasténá bolestí. Zůstal účinný již jen poslední mravní apel, který vychází z všeobecného vědomí, že toto nebezpečné třasovisko musíme přejít rozhodně a rychle. Jiné státy ve východní Evropě vyzkoušely váhání a klesají ke dnu. Pět let perestrojky v Sovětském svazu, která nevěděla čím je a kam kráčí, představuje výstrahu nad slunce jasnější. * * * Československý disident, vzhledem ke svému původu, složení a převážně literární orientaci, hřál v posledních dvaceti letech na svém srdci jen samé vzrušené mravní a politické ideje. Vysílal ve své bezmoci do světa příklady odvážné oddanosti ke svobodě, demokracii a lidským právům. Vím, jak hluboce byly tyto ideje zažity, protože nebyly ani trochu abstraktní, svoboda znamenala pro mnohé nebýt za mřížemi, lidské právo – to bylo právo setkat se s přáteli bez asistence tajné policie nebo napsat a dát někomu přečíst báseň, lidská důstojnost spočívala ve výběru mezi pravdou a lží, když pravda byla trestána a lež odměňována. Všechno ostatní je vedlejší, říkali jsme si tehdy, až bude obnovena svoboda, její záře osvítí všechny cesty do budoucnosti. Byli mnozí, kteří dávali přednost utopické představě žít v chudé, ale svobodné, spravedlivé zemi v souladu s přírodou. Jenže po necelém roce svobody se ukazuje, že tuto utopii nikdo nechce. Jsme vraženi zeměpisně příliš do středu Evropy, lid Československa chce splynout s tím, co vidí na západ od hranic. Nikdo už nepochybuje o tom, že obrození svobody nestačí, že naše země musí udělat i druhý bolestný krok a vybudovat fungující hospodářsko-sociální strukturu západního typu. To se bude dít již bez literatury. (Přednáška připravená pro univerzitu ve Vancouveru, měla být přednesena 12. října 1990. Dokončena v srpnu 1990.)
BEZVÝCHODNOST LEVICE A PRAVICE Když se poslanci francouzského parlamentu ve 30. letech minulého století rozesadili podle ne úplně jasných kritérií pokrokovosti, radikalismu, konzervatismu atd. nalevo a napravo od řečnické tribuny, netušili zřejmě, že se tímto zasedacím pořádkem zapisují mezi tvůrce nových politických termínů, ze kterých bude dodnes evropskou civilizaci bolet hlava. V politické terminologii totiž těžko najdeme jiný termín, který by byl svým obsahem tak vágní a nejednoznačný jako je termín levice a pravice. V západní Evropě se tento termín po revolucích 19. století ještě jakžtakž profiloval a na politickém terénu v parlamentní demokracii si zhruba můžeme pravé a levé zabarvení určit aspoň podle rétoriky. Dvacáté století však těmito pojmy tak otřáslo, že jejich používání zamlžuje často jejich původní smysl. Zvláště ruská revoluce a pozdější rozšíření komunistických režimů ve východní Evropě a do Číny a jinde a z toho vyplývající bipolární pojetí světa, rozvrátilo úplně vymezení těchto pojmů. Z toho koneckonců vyplynulo, že nikdo rozumný již nedělil svět na pravou a levou polovinu a že jsme všichni přešli spíše k zeměpisné terminologii, totiž k označení Východ – Západ. I když v podvědomí evropské myšlenkové tradice něco ze starých časů zůstalo a aspoň latentně se připouštělo, že západní část světa je pravá a východní část světa přes všechny výhrady, přece jenom trochu levá. Nyní, po zřejmém zřícení globálně sociální výzvy, kterou měl být kdysi socializmus sovětského typu, je trvání na pojmech levice a pravice již jen jakýmsi zbytkovým zářením, které k nám přichází z ideologického třesku minulého a našeho století. Zbytkové záření je slabé a možná do konce tohoto století zanikne jeho vnímání úplně. Vzpomínám si na dobu, řekněme před 30 lety, kdy jsem byl zbytkovému záření ještě vystaven a kdy jsem pojmy levice a pravice běžně používal, domnívaje se, že jim každý rozumí přesně tak jako já. Od jisté doby, kdy se především v mé osobní zkušenosti vyprázdnila celá zideologizovaná skutečnost, jsem se těmto pojmům vyhýbal jako čert kříži. Prostě jsem je ze svých textů vynechal, protože na nich visely historické konotace jako závaží a mě vždy připadalo, jako bych se s nimi měl brodit těžkým bahnem. Myšlenky v něm zůstávaly trčet a hrozilo, že znehybní úplně. Oficiální ideologie Východu, kterou vytvářeli v šedesátých i sedmdesátých letech hlavně anonymní strůjcové stranických usnesení, zacházela pak s pojmy levice a pravice naprosto utilitárně. Zjednodušením vznikl ideologický vzorec, který byl vtlučen do hlavy nejméně třem generacím, které přicházely s ideologií do styku. Podle tohoto vzorce byla moc, kterou představovali generální tajemníci a jejich okolí, byť by přišli na olymp kterékoliv strany, vždy střed, neomylný zlatý střed, ideální středovou linii, ve které se koncentrovala moudrost strany. Nalevo od tohoto ideálu se rozprostírala džungle levice a napravo zela propast pravicové úchylky. Jako kouzelnický trik omračoval tento vzorec spolehlivé po několik desítiletí ideologickou scénu Východu. Nikdy nebylo těžké vyrobit obě úchylky uměle, ocejchovaní levičáci či pravičáci končili obvykle v lágrech, na popravištích nebo byli prostě po orwellovsku „vaporizováni“. Jejich jména pak připomínaly učebnice jako výstražné příklady pomatenců, kteří z nevysvětlitelných důvodů zběhli od jasně vyznačeného středu. Když jsem v mládí četl dnes již skoro zapomenuté ideologické eskamotáže, připadalo mi, že levice a pravice jsou krvelačné šelmy, číhající na zbloudilce. Osud takových zbloudilců mě vždy zvláštním způsobem přitahoval, pídil jsem se po jejich knihách a stopách. I když z toho šla hrůza a bylo to nebezpečné. Nu, vždyť to byli disidenti starých dob, zahaleni ne do vznešeného hávu lidských práv, ale do šat pomalovaných nesrozumitelnými znaky levé a pravé ideologické hatmatilky. V západní politické filozofii se vesele dále šermovalo pojmy levice a pravice, ale s děním na Východě to vůbec nesouviselo. Pamatuji se ještě na pojem nové levice z konce šedesátých let, který ovládl studentské revoluce, na celou tu vzrušenou debatu, ve které jako „guru“ vystupoval kromě jiných třeba Herbert Marcuse. Jen jedno slovo jsme byli schopni tehdy z ideologické kuchyně nové levice převzít v době, kdy šílený mocenský střed v Kremlu vztahoval ruku na Pražské jaro, bylo to slovo – „antiautoritativní“. Když jsem se však bavil se západními levicovými revolucionáři o jiných věcech, připadali mi jako návštěvníci z jiné planety. Po okupaci Československa se normalizační vedení vrátilo k vyzkoušenému vzorci a označilo reformně komunistické vůdce včetně Dubčeka za pravicové oportunisty. Nové pojmové kolečko zapadlo do strojku a ten začal pracovat. Kdo by se pokoušel o pojmovou analýzu z hlediska západní tradice, ten by se pouze zesměšnil. Bylo zbytečné vysvětlovat, že lidi, kteří se pustili do riskantního politického dobrodružství s tak málo zaručeným výsledkem, bylo dost těžko možné přiřadit k oportunistům. Naopak, celé mraky oportunistů se dostavily k normalizačnímu odvodu, aby si na dvacet let zajistily příslušnost k nové třídě. Mnozí si jistě mysleli, že příslušnost bude trvat věčně. Nedůvěřivý až hrůza k tradičním pojmům západní politické filozofie, jsem v posledních dvaceti letech odmítal i vnitřně se definovat podle pojmů levice a pravice, s tím vším, co je na nich navěšeno. Návštěvníků ze Západu jsem se nikdy neptal, zda vstupují do mého disidentského doupěte zleva nebo zprava. Naučil jsem se to rozeznávat podle oblečení. Levičáci vstupovali ke mně v teniskách, poslanec Bundestagu za Zelené stočil svůj kabát do koule a hodil ho do kouta. Neokonzervativní profesoři z Oxfordu mívali na sobě obleky a vázanky. Český aristokrat, který je nyní kancléřem prezidenta Havla, se v těch dobách vyznačoval nedbalou ale jistě nákladnou elegancí. Jinak jsem však v ochotě a zájmu o naše strasti neshledal žádný rozdíl. Tato zkušenost silně ovlivňovala široce tolerantní a středovou pozici čs. disidentů. Charta 77 např. vždy úzkostlivě dbala na to, aby nebyla vystavena nebezpečí levopravého rozkolu, a proto se nevzdalovala nikdy příliš od ústředního pojmu lidských práv. I když lidé, kteří ji vytvořili, v jejím rámci komunikovali a hovořili jejím jménem, vypadli z různých ideových hnízd a neskrývali své inklinace. Diktatura a pronásledování je pro takové různorodé seskupení pravým požehnáním, protože vytváří pouto lidské solidarity přesahující ideologická omezení. Disidentské hnutí v Československu v té době zvládlo řadu metod jak předcházet ideovým sporům. Latentně takové nebezpečí hrozilo, ale vždy jsme se mu vyhnuli, zčásti jistě i pro to, že vůdčí osobnosti se nikdy k takovým sporům nedaly strhnout. Charta měla vždy tři mluvčí a pokud to bylo možné, respektovala se nepsaná zásada, že jeden z nich měl sympatie křesťansky orientované skupiny, druhý byl obvykle obětí Pražského jara a třetí vyvažoval neutralitou obě tradice. Tento a jiné dílčí managementy držely pohromadě tisíce lidí nejrůznějších názorů po dvanáct let. Tato tradice pak silně ovlivnila průběh revoluce i utváření nové moci. * * * Většinu zemí východní Evropy zastihly revoluce ve stavu vrcholné ideologické únavy. Oficiální komunistická, lépe řečeno reálná socialistická ideologie, byla už léta mrtvá a většinu lidu sjednocovaly velmi prosté myšlenky, že éra nepodařeného experimentu se zvrácenou utopií musí skončit, vzpoura byla vymezena vlastně jen negativně a většina lidí propadla důvěře, že až skončí komunismus, něco smysluplného se najde. Přirozeně tu působil Západ jako žádoucí vzor, ale z celé nabídky politické filozofie se ujaly jen dva dosti vágní slogany – demokracie a tržní hospodářství. Tyto dva ukazatele budoucnosti převzaly např. před volbami v Československu všechny politické strany, včetně komunistů. V evropské historii tak vznikla unikátní situace, v celém bývalém východním bloku byla odložena celá tradice levých a pravých sporů a nahrazena ryzím pragmatizmem; bereme to hlavní, co se osvědčilo, jak k tomu došlo, to nás už nezajímá. Východní „barbaři“ se nezajímali o politické cetky, přijímali od západní civilizace praktické věci, nůž a desítkovou soustavu. Tradiční politický terén západní Evropy se na Východě změnil v záludná bludiště. V Sovětském svazu se levice a pravice jeví jako v zrcadle. Za pravičáky tam mají ortodoxní komunisty a za levičáky stoupence amerického způsobu života. V ostatních východoevropských zemích se vytvořila politická seskupení podle jiných pravidel, než která určují politickou scénu na Západě. Solidarita v Polsku nebyla nikdy ani pravá ani levá. V Maďarsku vyšly z voleb vítězně dvě politické strany. Ani o jedné z nich nelze říci, že by byla levá nebo pravá. V Československu se vytvořilo, disentem inspirované hnutí, OF v Čechách a VPN na Slovensku, jehož totožnost lze těžko označit západními levopravými kritérii. Tmelem tohoto hnutí je nová občanskost a rozhodující podíl na revoluci. Vůdčí mozky těchto hnutí nejsou, pravda, žádní východní barbaři, ale vzdělaní lidé, kteří jsou většinou odkojeni západoevropskou tradicí, vyznají se v dějinách politické filozofie a vědí, kdo má sedět podle pravidel vlevo a kdo vpravo. Vědomě však dali přednost zkušenosti z disentu a neutvořili politickou stranu, která by zapadla do západního vzorce. Vítězství ve volbách ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí. Tím si hnutí zachovalo svou autentičnost a vyhnulo se smutné dezintegraci, které jsme byli svědky v NDR, kde došlo k totálnímu přesazení západoněmeckých politických struktur. To do jisté míry způsobilo, že se k novým strukturám připojili lidé podle volného výběru a podle výhodnosti bez ohledu na to, jak byl kdo zapsán u starého režimu. Politické strany, které vznikly jako zrcadlový obraz stran západoněmeckých, měly pak bolení hlavy, když zjistily, kolik jejich poslanců spolupracovalo kdysi se státní bezpečností. Jen v Polsku, Maďarsku a Československu moc ve státě přischla tradičním opozičním silám, lidem, kteří prošli vězením atd. V Československu pak zvláště výrazně režim ustoupil ve svých špičkách a předal moc bez odporu předtím pronásledované opozici v čele s Václavem Havlem. Stará zkušenost a tato nová zodpovědnost velela utvářet na podporu nové moci co nejširší celonárodní většinu bez ohledu na pojmy levice a pravice. Je přirozené, že v samotném středu Evropy nepřesné definování hlavní politické síly Československa vyvolávalo a vyvolává problémy. Od samého začátku vznikaly těžkosti při navazování zahraničných styků. Tradiční politické strany v Západní Evropě, křesťanští demokraté, konzervativci, socialisté či liberálové si nebyli jisti, zda OF a VPN patří jim nebo někomu jinému. Jinak řečeno, jestli patří na levici nebo na pravici. OF a VPN se dosud brání námluvám z evropského politického spektra poukázáním na to, že reprezentuje široký politický střed a že tradiční rozdělení by ohrozilo křehkou politickou stabilitu Československa. Já sám se domnívám, že tento střed je příliš ohrožován svody levice a pravice. Střed v Československu dnes představuje určitou úroveň politické kultury a tu ohrožuje ne přesné definovatelný populismus menších politických stran operujících s nacionální i sociální demagogií. Na Slovensku je toto ohrožení patrnější, ale hrozí i v České republice. Po desítkách let diktatury klesla obecná úroveň politické kultury do stadia určitého barbarství a vybudovat ji nebude snadné. Nejsem si však úplně jist, zda by přenesení západoevropského politického terénu do Československa výrazně k zlepšení politické kultury přispělo. Po revoluci se u nás projevil hluboký odpor ke stranám tradičního typu a ve volbách to neodnesla jen strana komunistická, ale ještě více kolaborantské strany z předkomunistické éry, které po celých 40 let existovaly jako jakýsi pluralistický ornament na diktatuře. Většina z nich se nedostala ani do parlamentu a nic nepomohlo, že se voličům podbízely se svou lepší minulostí. Těžkou porážku utrpěla i obnovená sociální demokracie přesto, že se snažila profilovat se jako protějšek velkých levicových stran na Západě. S plynoucím časem se však středová seskupení musí potýkat s rostoucí vnitřní frustrací, která vzniká z napětí mezi novou skutečností a evropskou politickou tradicí. Množí se otázky; co vlastně jste? Také hnutí se ptá stále častěji; co vlastně jsme? Jsme hnutí nebo politická strana? Když jsme politická strana, kam patříme, nalevo či napravo? Není to jen jev Československý, Solidarita v Polsku se souží již dlouho stejným problémem, komplikovanějším o to více, že Solidarita vznikla jako odborové hnutí. Hlavní problém v hnutí je ten, že původně vzniklo jako nástroj revolučních přeměn, jako nástroj tlaku na režim a ani nepředpokládalo, že režim se zhroutí tak rychle a moc spadne hnutí do klína. Všechno, co se stalo pak, byl soubor pragmatických kroků, které si revoluce vynutila, sestavování vlád, výběr kandidátů k volbám atd. Původní identita hnutí se v této době zhroutila a nová ještě nevznikla. Podílel jsem se na diskusích o nové identitě hnutí a vím tedy, jak je to složité. Znepokojovaly mě vždy dvě otázky: 1) Může se hnutí, které vzniklo jako jakási revoluční improvizace udržet v původní podobě vůči tlaku celé evropské politické tradice? 2) Máme se vzdát originality, jistého funkčního politického objevu, který vznikl přirozeně na půdě rozvratu jen proto, že je nezvyklý a vzbuzuje neustálé pochybnosti? Na první otázku odpovídám váhavě ano a na druhou váhavě ne. Úspěch nelze do budoucnosti zaručit. Ale utěšuji se myšlenkou, že nás nejhorší možná zkušenost s evropskými ideologiemi vysunula z levo-pravé polarity a že jsme se tím pádem ocitli na novém politickém terénu. Mohl bych použít poněkud nepřesnou metaforu, že jsme objevili Ameriku. Myslím to tak, že jsme po ideologické devastaci přistáli na jiném kontinentu, který nás nutí organizovat se politicky jinak než předtím. V jistém smyslu americky. To znamená, že bychom měli v hnutí prozkoumat americkou zkušenost a neobnovovat v plné míře evropské ideologické zatížení. Vybudovat hnutí středu s vyšší politickou kulturou, politicky je definovat spíše jen jako volební sdružení bez tradičních struktur, tj. sekretariátů, politbyr a jakýchkoliv podob demokratického centralismu. A vyhnout se co možná nejdéle svodům z levé i pravé strany a myšlenkovým šablonám, které se v Evropě v rámci této polarity vytvořily. Nebude to snadné, protože používáme v politice jazyk, který nám zanechala evropská politická kultura a v němž každé slovo má své historické konotace. Například slovo „socialistický“, které je na Západě použitelné, není použitelné u nás, aniž by vyvolávalo odpor vyvolaný vzpomínkou na dobu, v níž bylo socialistické všechno – soutěž, práce, literatura ba i člověk. Nejsem si vůbec jist, zda tento nový neideologický kontinent odolá importu tradičního evropského politického zboží. Možná je má představa trochu utopická. Kontinent je však rozsáhlý, protože zahrnuje všechny země, které prošly ideologickou devastací, tedy od Vladivostoku až po Prahu. Možná má proto naději, aby neupadl záhy do tradičních ideologických pastí. (Přednáška měla být přednesena v říjnu 1990 na univerzitě ve Vancouveru. Napsáno za pobytu v nemocnici po operaci oka, v září 1990.) |
Obálka
čísla:
Obsah
čísla: |
|
|